. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Svoboda slova po česku
aneb klasická kriminalizace nepohodlné osoby

Neviditelný pes, 26. 5. 2005

Protistátní občané

Martin Stín

Prezident republiky má svůj názor na úlohu občanských sdružení a jiných nevládních organizací, snažících se o uplatnění různých skupinových zájmů mimo mechanizmus moci politických stran. S obměnami jej říká již řadu let. Je jeho právem, aby svůj názor říkal, neboť je především občan, jehož práva jsou chráněna také díky jím opovrhovanému "humanrightismu". Nemá ale téměř žádnou možnost převést jej do praxe, tedy "přistřihnout křídla" sdružením, která se dle jeho mínění pletou tam, kde by měly působit pouze autority vzešlé z voleb. Není tedy třeba nechat se jeho názory příliš vyvést z míry. Pokud si někdo z nás myslí, že se prezident mýlí, nechť vezme na vědomí, že nikdo není neomylný a kromě toho nelze ústavního činitele nutit, aby přebíral a tlumočil názory svých voličů, i on má právo myslet vlastní hlavou. Pan prezident se občas skutečně zmýlí, ale nekličkuje, je o správnosti svých názorů upřímně přesvědčen a přes svou omylnost se drží na vrcholných politických pozicích hezkou řadu let a těší se důvěře občanů. Nepochopil jsem dost dobře, co "kouslo" dvanáct disidentů a přimělo je zaútočit na prezidenta, ačkoli mohli vědět, že z toho boje žádný užitek nevykvete a nebude v něm vítězů ani poražených. Nicméně přece: připustíme-li, že mají pravdu, pak bychom na tomto souboji mohli předvést platnost překvapivého tvrzení: pravda je v nepřímé úměře k moci svého nositele. Zatímco vždy svůj, tvrdohlavý, zdánlivě jen do sebe zahleděný prezident se stále udržuje na vrcholcích moci, jeho oponenti jsou postupně vytlačováni za hranici významnosti, pokud ji už nepřekročili a nevkročili do říše stínů minulosti.

Přiznám se, že u zkušeného politického pragmatika mě napadený názor rovněž překvapuje. Myslím, že mezi oblastí občanských sdružení a hnutí, tedy "nepolitické politiky", a politickými stranami a z nich odvozenými orgány výkonné moci není prezidentem předpokládaný hluboký příkop, natož vztah vzájemného soupeření o moc. Některé nevládní organizace jsou přímými, neoficielními, někdy i skrytými vykonavateli specielních politik institucí, opírajících se o výsledky voleb. Dokazují to mimo jiné jejich objemné rozpočty. Mezi jinými sdruženími a oficielními strukturami politické moci probíhá vzájemně výhodná oboustranná výměna názorů a informací, přičemž "nepolitické" organizace často slouží jako pohotový, kvalitní a levný informační servis prezidentem uznávaných institucí. Některá sdružení působí dokonce v oborech, v nichž politický mandát skutečně nezaručuje "patent na rozum", takže politické strany a z nich odvozené instituce ani do této sféry nemohou proniknout. Proč pan prezident toto vše nevidí a neuznává, mi je záhadou, ale v podstatě mě to zajímá jen jako nepochopený psychologický úkaz.

Nicméně střet mezi jeho názory a míněním disidentů se odbývá pouze v neškodné rovině znehodnocování novinového papíru slovy, jež by nemusela být napsána a čtena. Státní moc ale může na "rozpínavost" občanských sdružení reagovat také jinými formami, jež jsou značně nepříjemné.

V nejbližší době budeme svědky pokusu pracovníků justice vykázat do patřičných mezí občanské aktivisty, kteří jim způsobili různá příkoří a dosáhli proti nim dosti významných úspěchů. Veřejnosti jistě neušlo organizované úsilí otců, jimž je jejich bývalými partnerkami za úmyslné či neúmyslné pomoci soudů dlouhodobě upíráno právo na styk s dětmi. Jde o lidi, kteří mají stejný zájem, spojuje je stejné trápení. Pochopili, že v jednotě je síla, zorganizovali se v občanských sdruženích a vzájemně se podporují v jednání. Podařilo se jim dosáhnout toho, že ministerstvo spravedlnosti uznalo účelnost respektování syndromu zavrženého rodiče jako okolnosti, kterou je třeba brát v úvahu při posuzování významu deklarovaných postojů dítěte-rukojmí k odloučenému (zavrženému) rodiči. Byli úspěšní v řadě soudních řízení. A vyvolali bolestné kárné zákroky ministra spravedlnosti proti soudcům, neprávem vnímané jako zásah do soudcovské nezávislosti.

Justice nyní přešla do protiofenzivy. Dva z čelných představitelů zúčastněných občanských sdružení čelí trestnímu stíhání pro útok na státní orgán a pomluvu, vyvolanému soudci a státními zástupci. Někteří z "poškozených" byli před tím sami napadeni trestním oznámením rozhněvaných otců. Jenže trestní oznámení proti policistům, státním zástupcům a soudcům kvůli svéráznému výkladu nezávislosti vykonavatelů trestního práva, vyjádřenému Pokynem obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně ČR č.12 z 19.12.2003, nemají naději na úspěch. Vzniká nebezpečná situace: sama justice si bude svými vlastními prostředky vyřizovat účty se svými kritiky a dozor nad jejím počínáním budou opět vykonávat justiční orgány. Jaká je šance postižených aktivistů na rovnoprávné postavení v řízení? Je to současně precedens: budou-li dva aktivisté odsouzeni, může to být chápáno dalšími příslušníky orgánů činných v trestním řízení jako návod k umlčení nepohodlných stěžovatelů, jichž jsou stovky, ne-li tisíce. Bude tak zúžen prostor nejen pro působnost občanských sdružení ve věcech justice, ale i pro obhajobu práv účastníků trestního řízení zejména v jeho předsoudní (přípravné) části. Nejde tedy o zanedbatelnou záležitost.

Věc samozřejmě není úplně jednoznačná. Napadení policisté, státní zástupci a soudci budou namítat, že aktivisté se dotkli jejich důstojnosti, poškodili jejich pověst, zpochybnili jejich z ústavy vyplývající nezávislost. Možná dokonce mají v některých maličkostech pravdu. Nevýhodou těch, kteří prožívají dlouhodobé utrpení a po dlouhé roky nemohou prorazit zeď nezájmu či dokonce nepřátelství státní moci, u které právem hledají ochranu, a kteří se bijí za své zájmy sami, je vysoká míra subjektivity postojů. Jejím vnějším projevem může být zvýšená emocionálnost jejich projevu, která pro objekt jejich hněvu může být značně nepříjemná. Musíme ale vidět, že v těchto letitých sporech o děti sice jde na prvém místě o neschopnost rodičů upravit své vztahy tak, aby do nich nezatahovali dítě, ale justice svým přístupem umožňuje vyhrocení postojů, jemuž by se dalo předejít, kdyby od počátku konala přiměřeným způsobem. Velká část rozhořčených sporů o právo na styk s dítětem by nezašla tak daleko, kdyby při prvním pokusu jednoho z rodičů bojkotovat soudem stanovenou úpravu styku následoval ostrý zásah justice proti narušiteli pořádku, tak citelný, aby pachatel neměl chuť si jej zopakovat. Např. uložit straně, která nedbá soudní úpravy styku, pokutu a povolit jí splácení, kompenzované zvýšeným výživným od druhé strany, je zřejmá svévole soudu, či spíše drzost soudce a vyvolává pohoršenou reakci. Praxe je bohužel taková, že někteří soudci si dovolí vůbec nevyřídit návrhy postižené strany na nařízení výkonu rozhodnutí, ač jim zákon takové jednání neumožňuje. Přihlížejí tak dlouho k porušování práva "zavrženého" rodiče na styk s dítětem, až dítě dospěje a soudní úprava ztratí smysl. Vyrábějí tak poloviční sirotky po žijících rodičích, samozřejmě postižené v jejich psychickém vývoji nenormálními rodinnými vztahy. V konkrétních případech, jež mám na mysli, se příslušníci orgánů činných v trestním řízení ohrazují trestním oznámením kvůli znevážení jejich rozhodnutí, jež kromě poškozeného otce zpochybňuje i nějaká autorita, např. Výbor OSN pro lidská práva, jiný soud, kárný soud, ministr…

Kladu na tomto místě otázku ministrovi spravedlnosti, zda by neměl považovat za neetické takové jednání státních zástupců a soudců, kteří se rozhodli použít nástrojů trestního řízení k odmítnutí kritiky svého jednání, jehož zákonnost svými výroky zpochybnily jiné právní autority, a jímž nepochybně poškodili děti a "zavržené" rodiče. Při posuzování této otázky by měl přihlížet k okolnosti, že obvinění se možná nechovají vždy úplně korektně, ale to především proto, že se nedokáží psychicky vyrovnat s dlouholetým trápením, na jehož vzniku mají jejich nynější pronásledovatelé značný podíl. Nezasvěceným čtenářům připomínám, že tyto spory se někdy táhnou deset a více let. Někoho dlouhá léta týrat a pak ho potrestat za nabuzenou reakci, mi rovněž nepřipadá příliš korektní a přiměřené důstojnosti soudcovského stavu. "Poškození" by se spíše měli omluvit obviněným-svým obětem za to, že pomohli připravit je o žijící děti.