. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Mozaika

Kdo šetří viníky, trestá nevinné

Odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové k usnesení pléna sp. zn. Pl. ÚS 14/13

Úvodem stojí za zamyšlení, zda vůbec institut amnestie udělované prezidentem republiky s kontrasignací předsedy vlády patří do práva moderního demokratického právního státu. Amnestie bývají namístě v případě změny politického režimu či ukončení občanské války, ale nikoli v řádně a bez větších problémů fungujícím demokratickém státě s několika typy opravných prostředků a s mezinárodním dohledem nad vnitrostátními soudy. V řadě zemí, pokud tam amnestie vůbec je zachována, je oprávněn ji udělovat parlament (např. Německo, Švýcarsko, Francie, Srbsko, Gruzie), nikoli hlava státu či jiný orgán moci výkonné.

Hlavní kritické výhrady k institutu amnestie v moderním demokratickém právním státě jako takové a k letošní lednové amnestii zvláště shrnul výstižně Jiří Přibáň: „Amnestie relativizuje výkon trestní spravedlnosti tím, že nejvyšší ústavní orgány mohou jedním konkrétním nařízením zmařit dlouholeté výsledky práce policie, státních zástupců i soudů. … I když ponecháme stranou samotný rozsah druhého článku amnestie, skutečnost, že z něj prezident nevyjmul případy korupce a dalších trestných činů ekonomické povahy, povede již navždy k pochybnostem, zda účelem této amnestie nebyla především snaha paralyzovat řádný soudní proces v případech stíhání některých ekonomicky vlivných osob a skupin. … Amnestie roku 2013 tak vejde do ústavních dějin této země především jako manifestace pokrytectví, cynismu i síly těch, kdo se s představou nezávislé justice a řádného trestního procesu nikdy nesmířili a rovnost všech před zákonem, tento hlavní pilíř právního státu, nepřijali za vlastní.“ (Přibáň, Jiří. Když amnestie pomáhá zločinu. Lidové noviny, 4. 1. 2013, s. 10.).

Legitimita moderního demokratického právního státu je mezi jiným založena na tom, že stát ve společnosti zavede určitý právní řád, dohlédne na jeho dodržování a jeho porušení bude sankcionovat, tak aby zásahy do svých práv nemuseli a nechtěli trestat sami poškození. Pokud však stát není schopen dovést trestní řízení do meritorního konce, znamená to mimo jiné, že není schopen poskytnout efektivní ochranu poškozeným a obětem trestné činnosti. Letošní amnestie je tedy i znamením neúcty k poškozeným, lhostejnosti k jejich obtížné situaci, do níž se dík stíhané trestné činnosti dostali. Navíc je potřeba zdůraznit, že amnestie nenarušuje důvěru v právní systém toliko ze strany poškozených, ale též celé společnosti. Celá veřejnost totiž vidí, že pachatelé nezanedbatelné trestné činnosti mohou zůstat nepotrestáni. Přitom důvěra občanů ve fungující právo je pro chod moderního státu naprosto zásadní. V našem konkrétním případě pak lednová amnestie nepochybně nenávratně zasáhla též do určitého procesu vyrovnávání se s bouřlivými 90. léty, s citlivým obdobím naší nelehké transformace, právě do něhož spadá značná část trestné činnosti, na jejíž stíhání amnestie dopadla. V neposlední řadě může být amnestie také signálem pro pachatele dalších trestných činů, že Česká republika vynutitelnost práva nebere příliš vážně.

Ústavní soud tedy o ústavní konformitě udělení amnestie rozhodoval v situaci, kdy sama pravomoc udělování amnestie orgány exekutivy je z pohledu zásad demokratického právního státu pochybná a kdy část udělené amnestie (zastavení trestních stíhání u závažných hospodářských deliktů) podrývá legitimitu státní moci a důvěru občanů v ni. Je-li nicméně sporná pravomoc udělovat amnestii Ústavou prezidentu republiky přiznána, je namístě, aby byla v zájmu fungování právního státu, ale i s ohledem na dotčené zájmy třetích osob podrobena přezkumu ze strany soudní moci. Dosavadní judikatura Ústavního soudu se však překvapivě rozhodla pro řešení přesně opačné. Rozhodnutí většiny Ústavního soudu v lednovém usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/13 postavilo úplně mimo soudní přezkum spornou pravomoc hlavy státu, přičemž je nepochybné, že minimálně článek II. amnestie je projevem svévolného zneužití pravomoci orgánu veřejné moci a zásahem do práv poškozených bez legitimního účelu. Pokud snad následně bylo argumentováno tím, že v daném případě je amnestií chráněno právo obviněných a obžalovaných na soudní řízení bez průtahů, je třeba upozornit, že již v řadě odborných článků bylo přesvědčivě vyvráceno, že by paušální odkaz na délku trestního řízení mohl v tomto případě obstát (srov. např. Pospíšil, Ivo, Popovičová, Lenka. Excesivní délka trestního řízení jako důvod pro jeho zastavení: prezidentská fikce a soudní realita. Státní zastupitelství, č. 2, roč. 2013, s. 10–17).

Připustíme-li pak, že pro účely legitimizace amnestie bylo využito právo obviněných na trestní a soudní řízení bez průtahů, ochrana tohoto jejich práva rozhodně nemůže být legitimním účelem pro zásah do majetkových a osobnostních práv osob poškozených příslušnou trestnou činností. Ostatně zmíněná argumentace je úplným popřením práv poškozených, jejichž právo na spravedlivý proces bylo z hlediska délky řízení minimálně stejně citelně porušeno. Jejich odkázání na možnosti občanskoprávní žaloby vůči škůdci pak nelze označit jinak než jako pokrytectví, uvědomíme-li si, že jde namnoze o oběti závažné, obtížně odhalitelné a spletité hospodářské trestné činnosti, již není v silách jednotlivce odhalit, rozplést a dokázat. Poškození se tedy napadenou amnestií ocitli v odlišné pozici, než měli v trestním řízení – zpravidla jsou v důkazní nouzi, ve složitějším právním postavení, musí nést náklady na právní zastoupení a znalce, musí vést sami vyšetřování za účelem zajištění dalších důkazů i majetku pro účely případného budoucího výkonu rozhodnutí. V neposlední řadě zastavením trestního stíhání totiž padá i zajištění majetku v trestním řízení,z něhož se následně poškození měli uspokojit. Nadto podle informací přednesených nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem na veřejném slyšení ústavně-právního výboru Senátu konaném dne 21. 2. 2013 na téma „Novoroční amnestie 2013 – motivy, okolnosti, důsledky“ bylo k datu konání slyšení před soudy a státními zastupitelstvími podle čl. II. amnestie zastaveno celkem 327 trestních věcí, a to v naprosté většině hospodářské povahy, z nich pak velké množství bylo v některé fázi řízení po delší dobu přerušeno z důvodů nepřítomnosti obviněného (stenozáznam dostupný z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/finddoc?typdok=slyseni). Pokud se ani státu v trestním řízení nepodařilo zajistit účast obžalovaného, oč komplikovanější to bude pro žalobce v civilní věci, který nejenže musí vypátrat adresu žalovaného, ale též musí označit jeho majetek pro účely případné exekuce.

Jsem přesvědčena, že neobstojí většinový názor Ústavního soudu, že udělení amnestie je v neomezené diskreci exekutivy a převažují ty znaky, které vylučují jeho soudní kontrolu: „Jsou to zejména zmíněné znaky ‚milosrdenství., ‚odpuštění., ‚zapomenutí., nepřítomnost práva či právního nároku … a pojmová absence ‚odůvodnění. (rozhodující je osoba toho, kdo rozhoduje, nikoliv kritéria, podle kterých se rozhoduje, jelikož zásadně stanovena nejsou), jež znemožňují, aby amnestijní rozhodnutí bylo podrobeno přezkumu podobně jako jiné akty prezidenta, u nichž se tak již stalo. … (k dispozici je toliko odpovědnost politická).“ (text usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/13, část IV.B, opakovaný i v aktuálním rozhodnutí).

Podle mého názoru měl Ústavní soud již ve svém březnovém rozhodnutí povinnost konstatovat protiústavnost amnestie, protože se jedná o svévolné zneužití pravomoci orgánu veřejné moci a o zásah do práv poškozených bez legitimního účelu, přičemž povinnost zabránit svévoli při udělování amnestie vyplývá i z mezinárodních závazků České republiky. Benátská komise ve svém letošním stanovisku ke gruzínskému zákonu o amnestii shrnula aktuální evropský a mezinárodněprávní pohled na limity veřejné moci při udělování amnestie. Veřejná moc je při vydání amnestijního aktu vázána principy vlády práva, a to zejména principem legality, zákazu svévole, jakož i nediskriminace a rovnosti před zákonem. Při udělování amnestie nadto musí respektovat tyto základní závazky plynoucí z mezinárodního práva: zaprvé závazek ke stíhání mezinárodních zločinů, například zločinů proti lidskosti či mučení, neboli závazek k boji proti beztrestnosti jejich pachatelů; zadruhé závazek k poskytnutí prostředků nápravy obětem a k jejich odškodnění; zatřetí závazek respektovat právo znát pravdu. „Právem znát pravdu“ se přitom rozumí, že „[k]aždý národ má nezcizitelné právo znát pravdu o minulých událostech týkajících se páchání ohavných zločinů a o okolnostech a důvodech, které za masivního či systematického porušování práva vedly k páchání těchto zločinů.“ [stanovisko Benátské komise č. 710/2012, k ustanovením týkajícím se politických vězňů v amnestijním zákoně Gruzie, březen 2013, CDL-AD(2013)009, body 26 a 34; dostupné z: http://www.venice.coe.int/webforms/events/; případně srov. též Aktualizovaný soubor principů na ochranu a podporu lidských práv prostřednictvím boje proti beztrestnosti (Updated Set of principles for the protection and promotion of human rights through action to combat impunity), v rámci zprávy nezávislé expertky pro Komisi OSN pro lidská práva, 8. února 2005, E/CN.4/2005/102/Add.1; dostupné z: http://documents.un.org/].

Většinou tvrzená soudní nepřezkoumatelnost aktu prezidentské amnestie, ať už by se jednalo o normativní, či individuální právní akt, tedy neobstojí ani z pohledu našich mezinárodních závazků, ale ani z pohledu zahraniční praxe. Amnestie jsou totiž v řadě ústavních systémů běžně podrobovány soudní kontrole. Např. Meziamerický (Interamerický) soud pro lidská práva („MASLP“) a poté i latinskoamerické soudy vnitrostátní přistoupily k přezkumu a následné neaplikaci amnestijních rozhodnutí v řadě případů: Barrios Altos proti Peru (rozsudek MASLP o meritu ze dne 14. 3. 2001), Moiwana Community proti Surinamu (rozsudek MASLP o předběžných námitkách, o meritu a o nápravě a nákladech řízení ze dne 15. 6. 2005), Almonacid Arellano a ostatní proti Chile (rozsudek MASLP o předběžných námitkách, o meritu a o nápravě a nákladech řízení ze dne 26. 9. 2006), La Cantuta proti Peru (rozsudek MASLP o meritu a o nápravě a nákladech řízení ze dne 29. 11. 2006), Gomes Lund a ostatní („Gerrilha do Araguaia“) proti Brazílii (rozsudek MASLP o předběžných námitkách, o meritu a o nápravě a nákladech řízení ze dne 24. 11. 2010), Gelman proti Uruguayi (rozsudek MASLP o meritu a o nápravě ze dne 24. 2. 2011). Meziamerický soud pro lidská práva konstatoval, že právo obětí či jejich příbuzných na spravedlnost a pravdu o spáchaných činech převládlo nad formálně legálními amnestiemi. (Pro korektnost je třeba poznamenat, že v latinskoamerických rozhodnutích se jednalo o satisfakci obětí mučení, únosů či mimosoudních poprav, nikoli o oběti podvodů, které byly „jen“ připraveny o své úspory či třeba finance určené na bydlení pro celou rodinu). Taktéž Evropský soud pro lidská práva implicitně připouští soudní ochranu proti udělení amnestie - pokud je zaměstnanec státu obviněn z trestných činů zahrnujících mučení nebo špatné zacházení, je podle něj udělení amnestie či milosti nepřípustné (srov. rozsudek ve věci Abdülsamet Yaman proti Turecku ze dne 2. 11. 2004, stížnost č. 32446/96, odst. 55).

V nyní posuzovaném případě přitom Ústavní soud nezkoumá akt udělení amnestie z abstraktního pohledu, jak činil v březnu tohoto roku, ale prizmatem práv stěžovatele jako osoby poškozené amnestií. Právě v tomto konkrétním případě tak většinové tvrzení o amnestii jako „milosrdenství“ je konfrontováno s úplně nemilosrdnou praxí vůči poškozeným a obětem.

Stěžovatel se nedomáhá zrušení aktu udělení amnestie, ale pouze konstatace neústavnosti a rozpornosti tohoto aktu s jeho základními právy a svobodami. V posuzovaném případě totiž stěžovatel jako poškozený amnestovanou trestnou činností očekával, že mu bude škoda způsobená obviněným přiznána v rámci adhezního řízení, jehož smyslem je přiznat náhradu škody oběti trestného činu bez zbytečných nákladů, potíží a dalších průtahů. Amnestií tak bylo vedle práva na spravedlivý proces, na rovné zacházení ve srovnání s ostatními poškozenými, do jejichž procesu amnestie nezasáhla, a zákazu libovůle, vyplývajícího z čl. 1 Ústavy, rovněž materiálně zasaženo do legitimního očekávání stěžovatele na majetkové plnění, tedy do ochrany majetkových práv stěžovatele, garantovaných čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. V tomto případě nelze odkazovat na nepřípustnost zbavení osobní svobody po zrušení jednou poskytnuté amnestie či milosti, vyjádřenou v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lexa proti Slovensku (rozsudek ze dne 5. 1. 2010, stížnost č. 34761/03), neboť Ústavní soud by vyhověním návrhu stěžovatele nepotrestal již omilostněné obžalované či odsouzené, ale jen poskytl morální satisfakci obětem i ostatním občanům, kteří řádně dodržovali zákony, a otevřel cestu pro reparaci křivdy způsobené neústavním rozhodnutím prezidenta republiky poškozeným osobám. Není třeba se ani podrobněji zabývat právní podstatou amnestijního aktu, neboť samotným jeho vydáním došlo k zásahu do práv stěžovatele, ať už je to normativní, či individuální právní akt. Již udělení amnestie prezidentem republiky přímo zasáhlo do základních práv stěžovatele, neboť jej samo o sobě připravilo o šanci získat morální i finanční satisfakci. Nevyhnutelně navazující zastavení trestního stíhání již na tom nic nezmění, tím spíše, že Ústavní soud došel k závěru, že obecné soudy jsou amnestijním aktem bezvýhradně vázány a stěžovatel jako poškozený ve fázi řízení před soudem již ani nemá právo na opravný prostředek proti rozhodnutí o zastavení trestního řízení.

Závěrem tedy shrnuji, že udělování amnestie jako pravomoc exekutivy do našeho ústavního systému nezapadá. Pokud pak již ústavodárce tuto pravomoc exekutivě dal, ta musí při jejím výkonu dodržovat Ústavou a Listinou stanovené limity jako všechny ostatní orgány veřejné moci. A pokud prezident a vláda jako orgány veřejné moci při udělení amnestie zasáhli do základních práv jednotlivců neproporcionálním způsobem a bez legitimního účelu, nevyhnutelně to znamená povinnost Ústavního soudu poskytnout těmto jednotlivcům ochranu proti porušení jejich základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.

Ze všech výše uvedených důvodů se tedy domnívám, že návrh měl být procesně připuštěn k věcnému projednání Ústavním soudem a stěžovateli mělo být vyhověno.

Jen na okraj poznamenávám, že Latinská Amerika nám kromě výše zmíněné amnestijní judikatury přispěla také pěknou sentencí, kterou používali loňští demonstranti v Peru proti milosti pro prezidenta Fujimoriho: „El indulto es un insulto“ (milost je urážkou). Jak jinak mohou poškození z velkých tunelů a podvodů cítit prezidentskou amnestii i následnou pasivitu Ústavního soudu než jako urážku svého nešťastného osudu. Nelze také nezmínit výstižnou latinskou sentenci „Qui parcit nocentibus, innocentes punit“ (kdo šetří viníky, trestá nevinné). Dnešním rozhodnutím Ústavní soud k mé velké lítosti neotevřel pro poškozené amnestovanou hospodářskou kriminalitou jednodušší cestu k satisfakci a k odškodnění od státu. Takže nejenže jsme nepotrestali viníky, ale dokonce jsme ani nepomohli poškozeným nevinným.

V Brně dne 24. září 2013

Kateřina Šimáčková


Plné znění usnesení

Ústavní soudkyně radí: Pokud vás poškodil Klaus, obraťte se do Štrasburku