. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Mozaika

V závěru roku 2010 neuškodí zamyslet se nad pohledy na českou justici z obou stran soudcovské stolice; bez ohledu na datum jejich vzniku jsou stále aktuální...

Napsali o justici - VI, srpen 2010

Právo je jako zajíc v pytli

JUDr. Vojtěch Cepl, soudce

Když chcete jít na medicínu, už ze střední školy máte představu, jak funguje lidské tělo. Ale právo se u nás na střední škole neučí, a proto je v této zemi právní vědomí jedním slovem strašné. Lidé nevědí, co se nesmí, ale zároveň netuší, na co mají nárok.

Slyšel jsem o někom, kdo chtěl být v dětství popelářem, automobilovým závodníkem, lékařem, umělcem, ale neznám nikoho, kdo by odjakživa toužil stát se právníkem. To snad ani nejde, právě proto, že o právech se nic neví. Já jsem k té profesi dospěl vylučovací metodou. Hrozila mi vojna, neměl jsem vztah k technice, nemám žádný umělecký talent. Takže práva byla jednou z nejvážnějších možností.

Jestli musí být soudce výkvět morálky? Na to nemohu odpovědět. Protože kdybych řekl, že ano, tak se vychloubám. A když řeknu, že ne, tak vyslovím něco, co si nemyslím. Podle mého to nemusí být přímo výkvět, ale měl by mít nějaký minimální standard, pod který nepůjde.

Nikdy nemůžete říct, že nevíte, protože od soudce se čeká rozhodnutí sporu. Musíte najít nějaké řešení, i když nejsou důkazy ani svědci, nikdo tam nebyl, nikdo neví. Soudce se musí vyrovnat s tím, že on musí vědět vždycky.

Nesmíte zmizet v paragrafech. Soudce má dělat i jiné věci než soudit, protože když se věnuje jen své práci, nedokáže řadu životních situací vůbec pochopit. A pak nemůže být dobrým soudcem.

Naše justice je nedemokratická a soudci nejsou zvyklí vystupovat veřejně. Jsou chráněni úřadem, a když potřebují, tak se na něj odvolají. Je to proto, že už dvě stě let se u nás učí systém vynalezený francouzskými revolucionáři. Podle něj je zákon velmi přesný a soudce nepřemýšlí, jen odříkává, co je v zákoně. Dobře se o tom píše v knize Johna Merrymana Francouzská úchylka, která je mezi právníky bestsellerem.

Zajímá mě, jak moji práci zobrazují umělci. Ale u nás je to bída. Až na někdejší seriál Na lavici obžalovaných justice si na nic nevzpomínám. Hlavnímu hrdinovi se tam zjevoval pták sokol. Mohu zodpovědně prohlásit, že mně se při rozhodování žádný sokol nezjevuje. Naše scenáristy justice nezajímá, a tak si Češi dělají představu o

Hospodářské noviny, 27. 8. 2010

JUDr. Vojtěch Cepl je soudcem causy justiční mafie


Napsali o justici - V, říjen 2008

Rozjímání nad tolerancí a intolerancí

JUDr. Milan Hulík, advokát

V roce 1985 se rozhodla skupina nezávislých Čechů a Slováků v Nizozemí vytvořit neutrální půdu, na které by se mohli pravidelně setkávat zástupci různých názorů a přesvědčení. Plánovali pořádat každý rok populárně - vědecké symposium, a dali si za úkol poukázat především na ty krajany, kteří svou odbornou prací positivně přispívají k vývoji holandské společnosti a tím upevňují identitu Čechů a Slováků natrvalo žijících v Nizozemí.

Vznikla tak symposia, naplněná již po dvacet tři let přednáškami o historii, literatuře a výtvarném umění, hudbě, o lékařství, sociologii,, psychologii a psychiatrii, otázkách ekologie a mnohém jiném. Součástí programu je panelová diskuse, které se mohou zúčastnit všichni přítomní. Symposium je také pokaždé osvěženo malým koncertem, většinou českých hudebníků. Ještě před "sametovou revolucí" přijížděl na symposia obětavý Václav Hora z Frankfurtu s českými, většinou v exilových nakladatelstvích vydanými knihami.

Symposium, které navázalo na aktivity různých organizací československého exilu, se stalo v průběhu osmdesátých a devadesátých let jednou z nejúspěšnějších krajanských akcí v Nizozemí. Je navštěvováno převážně starší generací, ale v poslední době také přednášeli mladí, v Holandsku vystudovaní vědečtí pracovníci, děti emigrantů.

4. října 2008 se konalo u Baarnu již 23. symposium, kde jedním z přednášejícím byl JUDr. Milan Hulík, právník, který před rokem 1989 obhajoval disidenty, a dnes se zabývá právem v zemi, která svoji cestu ke spravedlnosti a právu stále ještě hledá. Svou přednášku, původně přednesenou na konferenci "EU a USA", nazval Rozjímání nad tolerancí a intolerancí:

Dámy a pánové,

možná se může zdát, že česká justice, která je tématem mého projevu, není to pravé téma pro konferenci "EU a USA". Ale ani problematika velké politiky, vlastně té nejdůležitější, jakou pro integrující se Evropu představují její vztahy ke Spojeným státům, nemůže pominout "mikropolitiku" jednotlivých států EU pro jejíž běžné demokratické fungování je bezpodmínečně nutné, aby v jejích státech fungovala institucionální spravedlnost vykonávaná státem - tedy jejím justičním aparátem. Věděli to již staří Římané a právě od nich pochází rčení "Iustitia regnorum fundamentum" - spravedlnost je základem států.

ČR pomalu a bolestně, za cenu ztráty stovek vytunelovaných miliard vrací svoji ekonomiku do soukromých rukou a propojuje ji s ekonomikou EU a USA. Ještě se však nikde nepodařilo privatizovat hledání spravedlnosti a proto její nalézání po listopadové revoluci v ČR je na rozdíl od ekonomiky stále v rukou, státu respektive jeho představiteli jmenovaných soudců. A soudce v každé zemi představuje zvláštní symbiózu státního úředníka, zároveň ovšem na státu nezávislého, jehož nejvyšší autoritou je jeho vlastní svědomí. Řekněme rovnou - mělo by být !

Právě míra závislosti soudce na státní moci a stupeň jeho ochoty tuto moc respektovat - tedy poslouchat vrchnost nebo do svého rozhodování promítnout jen vytušené přání vrchnosti na úkor svého soudcovského svědomí je oním prizmatem, který dělí závislou justici, justici státní od skutečně nezávislé justice, byť státem placené.

Jsem si vědom toho, že pro účastníky této konference ze států, které ve své historii nezažily totalitní režim, mohou být moje slova těžko srozumitelná. Mluvím o míře respektu soudců ke státní moci, která za minulého režimu v ČR existovala v podobě poslušnosti soudců a vynášení rozsudků podle diktátu komunistické moci. Když jsem jednou v Kanadě líčil svým tamějším kolegům osudy svých klientů - disidentů, které jsem obhajoval a jejich pronásledování, dostalo se mi otázky, proč si nestěžovali tisku. Stejně tak je nepochopitelné pro mnohé, co vyrostli v komunistickém režimu, že ten, kdo je placen státem, může rozhodovat i proti němu a já se obávám, že to dodnes nechápou i někteří soudci v ČR.

Bohužel, po 15 letech se naplnila obava některých mých kolegů z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který v době totality monitoroval procesy se spoluobčany stíhanými z politických důvodů, že soudce, který se zpronevěřil svému svědomí a soudil odpůrce komunistické moci podle jejích příkazů, se může stejně tak svému svědomí zpronevěřit i v režimu demokratickém, protože i v něm mohou existovat politické nebo lobbystické tlaky. To se také potvrdilo, např. v případě některých restitučních kaus a nebyly to jen kausy některých šlechticů a českých občanů žijících v zahraničí. Na adresu těchto soudců lze ocitovat přísloví, že "zvyk je železná košile". Těžko se jí zbavit i v režimu demokratickém. Tak se stalo, že veškeré porevoluční úsilí VONSu vyznělo marně, nepodařilo se mu z justice dosáhnout odvolání ani jednoho ze soudců, kteří odsoudili nevinné obžalované k nepodmíněným trestům odnětí svody. Působení těchto soudců však dnes již není tím největším problémem české justice, dokonce v pořadí negativních příčin ani druhou, nebo třetí. - tím je něco jiného.

Největším problémem české justice je, že nehledá spravedlnost, ale jen paragrafy, na základě kterých by mohla žaloby zamítnout nebo jim eventuelně vyhovět. Míra formalismu je v ní stoprocentní. Za situace nepřehledné legislativy, jak o tom budeme mluvit dále, je cíl takového hledání spravedlnosti pro justici ovšem zničující. Po staletí existující plodný rozpor mezi právem pozitivním a přirozeným, vyřešilo české právo jednoznačně ve prospěch práva pozitivního. Co není v paragrafech - neexistuje. Asi tak, jak to zpívá Jaroslav Hutka ve své písničce, "Havlíčku, Havle, na tebe mají paragraf a šavle." Pak ovšem nutně platí právní aforismus, že "právo je minimum spravedlnosti."

Mám-li mluvit o samotné justici, začnu jedním anglickým příslovím: Injustice is relatively easy to bear. What stings is justice." Dvojznačnost slova "justice" dovoluje v této slovní hříčce trefně charakterizovat českou justici. Ano, žádná justice není spravedlivá, myslíme tím, že v každé justici se mohou vynášet nespravedlivé rozsudky, ale ne každá justice potřebuje zásadní a radikální reformu, ke které ještě 15 let od návratu demokracie do ČR ještě nedošlo.

Ústava ČR prohlašuje ČR za právní stát. Mnohé výroky některých politiků a významnějších právníků však toto označení zpochybňují a jeho justice ještě více. Co však justici zpochybňuje nejvíce, je její denní propírání v tisku. Nic horšího však nemůže justici potkat ( stejně tak např. tajné či zpravodajské služby), když musí vystoupit ze svého tichého pozadí a dát se svým kritikům na pospas. Musíme se potom ptát, nakolik to bylo nutné a zda tomu nemohlo být jinak. Budeme tedy mluvit o tom, jaká justice je a jaká by měla být. A zde platí pro justici další přísloví: "Be sure to judge yourself before you judge others." Nemyslím tím ovšem ty soudce, kteří jsou sami trestně stíhaní, ale pohled justice do sebe samé. To však nemůže justice učinit protože taláry a její důstojnost takovou sebereflexi nedovolují.

Mám tu výhodu, že nejsem politik, jsem jenom advokát a nemusím brát ohledy na jakouko-li lobby nebo mocenskou či stranickou entitu. Protože jsem advokátem od r.1976, mohu i srovnávat justici socialistickou a nynější demokratickou. Jako dlouholetý obhájce disidentů mohu ne s jistou hořkostí konstatovat, že tito obžalovaní byli samozřejmě odsuzování jako nevinní, ale od komunistické justice ani oni spravedlnost nečekali; horší je však skutečnost, že současný stav justice mě nutí pronést kacířská slova, že co se týče obecné kriminality, byla tehdejší justice spravedlivější než je dnešní. Proč tomu tak je ? Příčin je celá řada a tento projev si nečiní nárok na uspokojivé vysvětlení tohoto jevu. Zmiňme se proto jen o některých.

Mám-li mluvit o samotné justici, začnu jedním anglickým příslovím: Injustice is relatively easy to bear. What stings is justice." Dvojznačnost slova "justice" dovoluje v této slovní hříčce trefně charakterizovat českou justici. Ano, žádná justice není spravedlivá, myslíme tím, že v každé justici se mohou vynášet nespravedlivé rozsudky, ale ne každá justice potřebuje zásadní a radikální reformu, ke které ještě 15 let od návratu demokracie do ČR ještě nedošlo. Ústava ČR prohlašuje ČR za právní stát. Mnohé výroky některých politiků a významnějších právníků však toto označení zpochybňují a jeho justice ještě více. Co však justici zpochybňuje nejvíce, je její denní propírání v tisku. Nic horšího však nemůže justici potkat ( stejně tak např. tajné či zpravodajské služby), když musí vystoupit ze svého tichého pozadí a dát se svým kritikům na pospas. Musíme se potom ptát, nakolik to bylo nutné a zda tomu nemohlo být jinak. Budeme tedy mluvit o tom, jaká justice je a jaká by měla být. A zde platí pro justici další přísloví: "Be sure to judge yourself before you judge others." Nemyslím tím ovšem ty soudce, kteří jsou sami trestně stíhaní, ale pohled justice do sebe samé. To však nemůže justice učinit protože taláry a její důstojnost takovou sebereflexi nedovolují.

1/ Soudci u nás nepracují s vědomím vysoké míry odpovědnosti a profesionality a bohužel mnozí občané, ani nadřízené soudy, je po nich nepožadují tak, jako je vyžadují automaticky občané a jak je to zvykem ve všech západních zemí EU (kde soudci i každý jakýkoli pracovník ve všech oblastech musí odvádět 100 % práci bez tolerování nedostatků). .

2/ Na pouhé čtyři holé věty zredukované odůvodnění rozhodnutí soudce soudu prvního stupně či senátu odvolacího soudu, nebo dokonce velmi povrchní, neprofesionální, neodborné a odbyté rozhodnutí soudců Vrchního a Nejvyššího soudu ČR, se nedá považovat za kvalifikovaný rozsudek nebo usnesení soudu odpovídající požadavkům zákona.

Některá rozhodnutí soudců ČR jsou až na tak špatné úrovni, že jejich argumentace nedosahuje myšlenkového pochodu žáka základní školy. Pro taková nedbalá rozhodnutí nepotřebujeme vysokoškolsky vzdělané soudce s následným povinným absolvováním tříleté praxe justičního čekatele, neboť v takových případech by postačili pracovníci s ukončeným základním vzděláním, přičemž by zároveň došlo k efektivním finančním a platovým úsporám ve státním rozpočtu.

Soudci jako pacienti se např. při zánětu slepého střeva 100 % spoléhají na chirurga, že jim bude vyoperován tento zanícený přívěšek, nikoli vyoperována játra či srdce, přičemž už neexistuje žádná další možnost operace "krajského, vrchního či nejvyššího chirurga". Na druhé straně však reálná praxe v české společnosti vykazuje stav, že chirurg, podnikatel či jakýkoli občan v ČR se nemůže spolehnout na soudce či státního zástupce tak, že budou rozhodovat podle zákona a svého svědomí profesionálně, věcně, spravedlivě a co možná nejrychleji.

3/ Fakticky v ČR někteří soudci masově zneužívají své soudcovské nezávislosti a do jejich rozhodování se často promítají závislosti jiné. Např. často mezi lidmi tradovaná korupce, klientismus, přátelské vztahy, nedostatečná profesionalita nebo absence prosté lidské moudrosti dané věkem a zralostí.

V případě, že soudce nebo státní zástupce pracují neodborně a nezákonně, plat mají vždy zajištěn. A právě ve své placené pracovní době, která má podle ústavy sloužit k tvorbě spravedlivých rozhodnutí, mnozí soudci nezákonným rozhodováním upírají účastníkům sporů právo na spravedlnost, způsobují další zbytečné škody a v podnikatelské sféře bankroty a v důsledku toho rozbíjejí i jejich osobní a rodinné vztahy. Vymahatelnost práva není zaručena.

Občané se nemohou spolehnout, že jejich právní záležitosti budou ze strany soudců vyřízeny podle zákona, protože z praxe některých soudců vyplývá, že nemají ani zdání o tom, že v ČR existuje Ústava, Listina práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které jsou pro náš stát prioritně závazné.

4/ Čeští soudci bez zahraničních zkušeností a odchovaní studiem socialistického nebo postsocialistického práva s jeho rigidním výkladem, jakož i soudci soudů vyšších stupňů fixovaní dědictvím totalitního myšlení, se ve svých rozsudcích neopírají o základní zákony (Ústavu ČR a ústavní předpisy) tak, jako to běžně činí soudci západních zemí EU, a ani odvolací soudy, ba ani vrchní soudy a Nejvyšší soud ČR takto nejednají. K tomu soudci nejsou vedeni ani v doškolovacím studiu.

S tím samozřejmě souvisí i neexistující věková hranice pro jmenování soudce. Mladí soudci a soudkyně, jejichž věk začíná ještě dvojkou, mohou těžko vycházet ze svých odborných, natož životních zkušeností, protože ještě žádné nemají. Novým a nezkušeným soudcům by totiž mnohem spíše patřila neodvolatelnost podmíněná, protože by se tak mohlo zamezit jejich profesionální neschopnosti nebo neprofesionální aroganci. Zákon o soudech a soudcích z nich však udělal nedotknutelné a nekritizovatelné osoby. Heslo common law "Dieu et mon Droit" (Bůh a moje právo) může být totiž aplikováno jen tam, kde soudce vybírají mezi právníky nikoliv ve věku 25 let, ale s 25 letou praxí, jako je tomu v zemích s tímto systémem. To, co mělo justici vrátit nezávislost a demokratický charakter, totiž neodvolatelnost soudců, se tak obrátilo proti ní, protože se ukázalo, že aplikace vyzkoušených demokratických forem právního státu na jeho zárodečnou formu, bylo řešení nešťastné. Soudit skutečně odpovědně a citlivě nemůže začínající a nezkušený právník. K tomu i nadaný právník musí dozrát - a k hledání spravedlnosti je třeba znát nejen zákony, ale také mít zkušenosti a určitou životní moudrost. Cestu z této pasti tedy představuje zavedení podmíněné a diferencované definitivy soudců.

5/ Ocitáme se u často diskutované otázky - personálního složení soudů, o kterém jsem se zmínil na začátku svého projevu. Dosavadní ministři spravedlnosti často zdůrazňovali, že v justici došlo k výměně soudců a že naprostá většina soudců jsou soudci, kteří do justice nastoupili po listopadu 1989. To je pravda, ale jenom poloviční. Platí to jen u soudů prvního stupně, u odvolacích soudů je procento "bývalých" soudců vyšší, u Vrchního soudu ještě vyšší a u Nejvyššího soudu ČR jsou "bývalí" soudci v naprosté většině. Navíc v této sféře působí i bývalí vyšetřovatelé, prokurátoři a vojenští soudci, kteří sem přišli v důsledku polistopadové prověrkové rotace. Stalo se tak mimo jiné i proto, že Zákon o soudech a soudcích vyžaduje jako kvalifikační předpoklad pouze právnické vysokoškolské vzdělání (získané třeba na Vysoké škole SNB), zatímco Zákon o advokacii předepisuje právnické vzdělání získané výlučně na právnické fakultě. Netvrdíme, že každý bývalý soudce je špatný - většina z nich ani politické věci nesoudila, soudili věci z civilního a rodinného práva nebo trestní z obecné kriminality, ale i zde platí jeden zajímavý fenomén.Vystihl jej profesor a bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl, když hovoří o formálním defetismu postsocialistických právníků a to i těch, kteří se nijak s komunistickým režimem nezapletli a nezkompromitovali se odsuzováním nevinných. Co to znamená ? Že jsme všichni, mně nevyjímaje, nějak postiženi svojí výchovou v socialistické škole, svým studiem socialistického práva a snad i nějakými jeho tajemnými rezidui. Existuje-li tento dědičný psychologický jev, pak o ještě horší dědictví se musí jednat u těch právníků, jejichž vzdělání formovala vysoká škola komunistické policie. Nakolik v nich přetrvává i neprávní komunistické vzdělání a jejich ideologické přesvědčení, si netroufám odhadnout.

6/ A právě zde je dána ta nejtěsnější souvislost téma mé přednášky s EU a USA. Jen evropské právo a budou-li naši legislativci prozíraví, tak i obohacené o instituty anglosaského práva - common law, nás může takových reziduí zbavit a napomoci k vytvoření skutečného právního státu, který právní teorie v němčině označuje jako "Rechtstaat" a angličtina jako "Rule of law." Zdá se, že jsme ztratili 15 let, ale ukazuje se, že zkušenost 40 let komunistického režimu byla nedostatečná. Potřebovali jsme další léta, abychom pochopili, či spíše naši politici, že zvolená cesta postupné novelizace socialistického práva nebyla nejšťastnějším řešením. Byla dokonce z možných řešení - tím nejhorším. Vytvořila totiž ojedinělý právní řád, ojedinělý v tom nejnegativnějším slova smyslu - právní řád skládající se z novelizovaných novel novelizovaných zákonů. Tento řád již dosáhl takové "dokonalosti", díky desítkám novel jednotlivých zákonů, že některé novely jsou přijímány současně s vlastními novými zákony. Vyznat se v tomto právním řádu je však nad síly i toho nejschopnějšího právníka a to i za použití toho nejlepšího systému automatizovaných informací. V právní části programů českých politických stran se totiž notoricky objevuje střídání dvou excesů - tzv. legislativní smršti a čištění právního prostředí. Nad tím vším visí Damoklův meč tzv. vykonatelnosti či spíše nevykonatelnosti práva. Že takovéto právo je spíše nevykonatelné, je jasné. Nevykonatelné právo je však právo nicotné neboli nulitní. Takové právo vytváří pouze zdání legality, je právem stínovým a nepomůže napomoci k vytvoření právního státu.

Je však třeba říci, že po změně politických poměrů bylo v Československu několik právních Mohykánů, kteří volali po recepci cizího práva. Bylo to přirozené v zemi, ve které do začátku II. světové války existoval právní stát, který vznikl sice z autoritativního a monokratického státu, ale státu právního, jakým byla rakouská říše. A to tím spíše, že jeho právo bylo základem i právního řádu české části prvorepublikového Československa a ve své moderní podobě pokračovalo s příslušnými obměnami a modernizacemi i v nástupnickém Rakousku a podobné právo i v Německé spolkové republice, Švýcarsku a Francii. Bylo by proto jen přirozené, kdyby takové právo bylo postupně přejímáno, nikoliv ovšem přes noc, jak nedávno této transformaci práva oponoval předseda senátu Petr Pithart. Bohužel se tak nestalo a tak dnes stojíme před opožděnou transformací českého právního řádu. Na štěstí jsme v EU a pokud vztahy mezi Evropou a USA se budou vyvíjet uspokojivě, nic nebrání tomu, aby odborníci posoudili, co z common law může být přes odlišnou tradici a systém kontinentálního práva, jehož je české právo součástí, pro český právní řád užitečné. Ale i neodborník pochopí, že jedním z léků na neduhy české justice je používání přirozeného práva - tedy hledání spravedlnosti podobným způsobem jako je tomu v anglosaském právu. A k tomu není třeba legislativních smrští, přebujelé legislativy a rozmnožování paragrafů. Stačí zkušení a životními zkušenostmi obdaření soudci, nehypertrofované zákony, precedenty a tušení spravedlivého. To tušení však není hádání z křišťálové koule, ale aplikace přirozeného práva, které v sobě neseme všichni z dětství a které soudce umí transformovat v latinskou zásadu "contra bonos mores". Co je proti dobrým mravům, není spravedlivé ! K tomu ovšem potřebuje ještě jednu vlastnost - statečnost. Mluvili jsme o postsocialistickém defetismu, který postihuje téměř všechny právníky vyrostlé v bývalém režimu - ukazuje se však, že něco podobného existuje i u soudců, kteří nastoupili do justice po listopadu a kteří i po listopadu 1989 vystudovali. Ukazuje se, že dědictví socialistického práva a socialistické zákonnosti je daleko tíživější, než jsme si mysleli. Budeme mít o tom příležitost ještě mluvit v části o přípravě a vzdělávání právníků.

Jsme v EU a s Českou republikou je v unii i česká justice. Aby však jednou byla rovnocenným partnerem justicí vyspělých demokratických a právních států Evropy, musí mít nejen dobré zákony, ale především je musí demokraticky aplikovat, vykládat a vykonávat.

7/ Bohužel, dobré mravy je dříve než pro účastníky sporů třeba zavést pro mnohé soudce. Pod pláštíkem tzv. soudcovské nezávislosti řada soudců schovává svoji libovůli a někteří soudci jí zakrývají i své trestné činy. Často je ze soudního spisu zřejmé, že samotní soudci odstraňují ze spisu důležité a rozhodující listiny a podávají z něj informace komukoli, kdo o to požádá, a to jak osobně, tak telefonicky nebo písemně. Vzdor tomu, že mají povinnost mlčenlivosti o tom, o čem se v řízení dověděli !

Obcházení zákonů, jejich porušování a různé podvody se od roku 1990 staly v ČR národní normalitou a to jak u mnohých občanů, tak i u leckterých pracovníků státních orgánů včetně soudců, státních zástupců, policistů a pracovníků státní správy. Dokonce se všeobecně požaduje a obecně očekává, aby se každý automaticky podřídil nezákonným praktikám některých jedinců a celých skupin u státních orgánů. Situace došla tak daleko, že se již dá mluvit o systému, který to celé umožňuje. Markantní je tato situace u policie, což vyvolává přímé ohrožení vnitřní bezpečnosti státu a ztrátu důvěry občanů ve svoji policii, politiky a nakonec i v demokracii samu. Stoupající preference KSČM jsou toho důkazem. Mnozí spoluobčané nevzpomínají jen tzv. sociálních jistot a falešné solidarity státu, ale i stavu nízké kriminality, a nic více je nevyděsí, než zjištění, že ten, kdo je má chránit, je ohrožuje.

Porušování zákonů je málo, mnohdy vůbec, postihováno a zneužívání pravomoci veřejných činitelů není vyšetřováno ani policií, ani státním zastupitelstvím, protože i tyto orgány pracují neodborně a často závisle a ignorují tak zákony ČR. Vedoucí místa u všech státních orgánů včetně soudů jsou obsazována leckdy na základě kamarádství a protekce, nikoli podle odborné úrovně. Zákonem není stanovena plná osobní odpovědnost pracovníků státních orgánů za rozhodování, ani jejich odpovědnost za jimi způsobenou škodu. Záležitosti občanů se řeší většinou povrchně a demagogicky, málokdy však věcně. K věcnému řešení se přistupuje často až po zveřejnění v médiích, takže z donucení.

Každý si je jistý, že může beztrestně porušovat zákony a základní lidská práva, protože tento stav je v celé ČR od roku 1993 masově praktikován či aspoň tolerován.

Pracovníci státních orgánů, kteří chtějí dodržovat zákony, jsou různými způsoby šikanováni, izolováni od informací, diskriminováni, sledováni, znemožňováni, odvoláváni, pronásledováni a pracovně likvidováni.

Podle zákona o soudech a soudcích je k trestnímu stíhání soudců v ČR potřebný souhlas prezidenta republiky, což zcela odporuje zásadě rovnosti před zákonem, která je zaručena Listinou práv a svobod a má vždy přednost před jakýmkoli jiným zákonem.

Soudci se v ČR stali fakticky, tak i pracovně-právně nepostižitelnými a trestně nestíhatelnými.Státní zástupci a policie málokdy vyšetřují podezření z nezákonných rozhodnutí příslušníků státního aparátu a většinou je odloží. V případě, že občan proti takovému konečnému rozhodnutí státního zástupce podá ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR, ústavní soudci ji odmítají a případem se nechtějí zabývat. .Absolutně libovolná rozhodnutí státních zástupců se tak v ČR stávají zcela nepřezkoumatelnými nejen ze strany obecných soudů, ale i ze strany Ústavního soudu ČR. Mnohá rozhodnutí ignorují základní zásady trestního řádu, namísto řádného odůvodnění příslušných usnesení, se třeba omezují na jednovětné výroky, aniž by se vyrovnaly s argumenty podání.

8/ ČR má velmi nedostatečnou úpravu institutu škody, což je zřejmě způsobeno nejen dosud platným socialistickým občanským zákoníkem, ale patrně i obavou politiků z novelizace rozšiřující dosavadní pojem škody, která by mohla občanu poskytnout větší možnost satisfakce a odškodnění a státu tak odejmout další finanční prostředky z tohoto důvodu. Velkým dluhem české legislativy je absence institutu odškodnění za morální škodu, což je způsobeno tím, že pojem morální škody české zákony vůbec neznají. Jen tak se může stát, že obviněný nebo odsouzený, který strávil určitou dobu ve vazbě nebo ve výkonu trestu (což může trvat i roky) a pak se ukázalo, že byl odsouzen neprávem, je odškodněn jen ušlým výdělkem. To, že nemohl žít normálním životem, že byl vystaven ponižujícímu zacházení, že dostával vězeňskou stravu a nemohl se starat o své blízké a musel trávit veškerý čas s osobami kriminálně závadovými, mu nikdo nenahradí.

9/ Ještě více však Českou republiku poškozují rozsudky Evropského soudu ve Štrasburku, které za pomalost a zdlouhavý výkon spravedlnosti přiznávají dalším a dalším stěžovatelům odškodnění. Namísto pomalé justice a nevýkonných soudců tyto škody musí uhradit daňoví poplatníci. Přenesení tohoto finančního poškození na osoby odpovědné by bylo namístě.

Zvýšení odpovědnosti veřejných činitelů a soudců vůbec by mělo vyloučit jejich libovůli nebo i zvůli, která nesmí nahrazovat ústavně zaručenou nezávislost a svobodu soudcovského svědomí.

10/ Nejtíživější a nejsmutnější je situace v oblasti obchodního a trestního práva. Přetížené obchodní soudy a zdlouhavost vyřizování jejich agendy ztěžují transformaci ekonomiky, jejíž rychlé zapojení do ekonomiky EU a jejím s ekonomikou USA. Nejviditelnější a také mediálně nejsledovanější oblastí práva je právo trestní. Denně o něm referují noviny a TV a případné nespravedlivé rozsudky jsou veřejnosti přímo na očích. V každé zemi velké trestní procesy jsou zdrojem pozornosti a někdy, jako u nás v případě za vraždu odsouzeného již legendárního Kájínka vedou až k vytváření fanklubů takových odsouzených. Snad se v jeho případě podaří prokázat, zda-li byl opravdu vinen, nebo že je nevinen. Stále bude totiž platit zásada, že je lépe neodsoudit vinného než odsoudit nevinného. Ze svých vlastních kaus ve mně však klíčí podezření, že odsouzených nevinných je nad míru. Nad míru, která je tolerovatelná v i demokratickém státě s vysokou právní kulturou. Někdy se jedná o rozsudky do nebe volající. Nejsou důstojné členského státu EU a jejich vynášení je možné jen v důsledku flagrantního porušování zákona soudci, v nichž se protínají všechny neduhy české justice, o kterých jsme se zmínili. Jako MENE TEKEL současné justice je možno uvést případ soudkyně, které ani studium na právnické fakultě UK nevštípilo základní zásadu trestního řízení - in dubio pro reo - totiž, že v případě neodstranitelných pochyb o vině obžalovaného je nutno rozhodnout v jeho prospěch, kdy tato soudkyně odůvodnila prodloužení vazby obviněného argumentem: …" protože se nepodařilo zjistit, jaké trestné činnosti se obžalovaný dopustil, ponechává se ve vazbě." K tomu je nutno dodat, že šlo o vazbu několikaletou.

Věřím, že členství v EU a kultivace českého práva právem evropským, případně obohaceným o prvky anglosaského práva a jeho procesu, nedovolí, aby se v ČR naplnilo anglické úsloví (kterými jsem začal) : "Judges and criminals are the only people who take the law into their own hands".