. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Jak to vidí ...

Zdeněk Jemelík:

Konec snu o demokratickém, právním, suverénním státě

26. dubna 2016

Na listopadových shromážděních lidu v r.1989 jsme snili o životě v demokratickém, právním, suveréním státě. Od té doby se postupně ze snu probouzíme do syrové reality a drsnost probouzení se stále zvyšuje.

O rozbití snu o právním státě se v těchto dnech zasloužili dva čelní představitelé státu: prezident republiky Miloš Zeman a předseda vlády Bohuslav Sobotka. Oba se urážlivě vyjádřili o soudních rozhodnutích a soudcích, kteří jim nevyhověli. Dali tak najevo přesvědčení, že rovnost sloupů státní moci je pouze bajka pro důvěřivé občany, když pravda je taková, že z pohledu z výšin jejich postavení v hierarchii orgánů moci výkonné soudy stojí kdesi hluboko pod nimi.

Doznali se k názoru na nerovnost postavení občanů ve vztahu ke spravedlnosti. Zatím co po obyčejných občanech se žádá, aby se k soudům chovali uctivě a plnili bez odmlouvání jejich pravomocná rozhodnutí, pro ně to neplatí: záleží toliko na jejich úvaze nekompetentních povýšenců, zda uznají soudní rozhodnutí za zavazující. Samozřejmě očekávají, že vyšší soudní instance vyhoví jejich opravným prostředkům, i kdyby běžným stěžovatelům za stejných okolností nevyhověly, a chovají se podle toho. Přisuzujíce si nárok na výjimku z pravidel, podle nichž se řídí vztah běžných občanů k moci soudní, popírají platnost základního znaku právního státu státu: rovnosti občanů před zákonem a před orgány vynucování práva. Jsou přece něco více, než obyčejní smrtelníci, proto se jich pravidla netýkají. Jejich vzkaz občanům je jasný: právo je na straně toho, kdo má moc.

Úlet prezidenta republiky mě tolik nemrzí, protože se vzepřel pouze nepravomocnému rozsudku a na jeho nepolíbenost porozuměním pro právo a na kolísání jeho názorů mezi geniální politickou intuicí a trapasy jsem si zvykl a v podstatě mi nevadí. Ostatně v jeho při s paní Terezií Kaslovou, vnučkou Ferdinanda Peroutky, o tolik nejde. Každému se může stát, že podlehne utkvělé představě, vyvolané náhodným selháním (nikoli ojedinělým) paměti. Jedinec, nepostižený zbytnělou ješitností, by z nemilé situace vybrusil jednáním s uraženou protistranou, z kterého by strany odešly s úsměvem a bez zloby a pocitu křivdy v srdci. Pan prezident ale zvolil boj až do úplného konce a tím způsobil, že paní žalobkyně v každém případě vyjde ze sporu jako morální vítěz, i když se omluvy nedočká ani v případě neúspěchu odvolání Kanceláře prezidenta republiky: neexistuje nástroj, kterým by bylo možné donutit prezidenta republiky, aby se podřídil soudnímu rozhodnutí.

Podstatně závažnější je chování předsedy strany a vlády Bohuslava Sobotky. Nejde jen o to, že odmítá podřízení své strany pravomocnému, tedy vykonatelnému rozsudku. Pokračuje v nemravném přístupu k nárokům Zdeňka Altnera, který nastoupili jeho předchůdci. Když byla strana v úzkých, její tehdejší předseda Miloš Zeman lehkovážně uzavřel s advokátem problematickou smlouvu. Když se advokátovi a jeho spolupracovníkům podařil malý zázrak a Lidový dům se stal majetkem ČSSD, strana s ním začala zacházet jako se sluhou, který již posloužil, ale dále nebude užitečný, takže za své služby dostane jen tolik, kolik strana uzná za vhodné bez ohledu na smluvní ujednání. Výsledkem byl mnohaletý soudní spor a v běhu času narostly sankce za prodlení do ohromující výše. Ty nyní rostou dále. Celá vysouzená částka nesporně ohrožuje finanční rovnováhu strany, což je v předvolebním období nemilé a v důsledcích se může projevit i ve volebním výsledku. Pravomocné rozhodnutt soudu je vykonatelné, nelze proti němu uplatnit řádné opravné prostředky, mimořádné prostředky nemají odkladný účinek a jejich výsledek je téměř nepředvídatelný.

ČSSD se za této situace rozhodla neplatit, podat dovolání k Nejvyššímu soudu a dožadovat se současně jeho rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozsudku. Připouštím, že má důvod k pochybnostem o spravedlivosti rozsudku. Jeho Achillovou patou je způsob hodnocení průtahů odvolacího řízení, které vyvolal pouze Zdeněk Altner. Městský soud v Praze v nich nespatřil důvod k zamítnutí aspoň části nároku na sankční úrok. Není jisté, že se Nejvyšší soud s jeho názorem ztotožní.

Výsledek rozhodnutí o dovolání je zatím ve hvězdách a rozsudek o zaplacení pohledávky Zdeňka Altnera je v právní moci a tedy vykonatelný. Platí tedy nadále, že ČSSD,která by měla jít občanům vzorem, se chová jako nekorektní dlužník. Jde občanům špatným příkladem. Slušný dlužník, který má vážné pochybnosti o správnosti rozsudku, by dlužnou částku složil do soudní úschovy. Ale ČSSD neudělá ani to.

Do podobné situace se dostávají tisíce „obyčejných“ dlužníků. Nemají-li peníze na zaplacení, věřitel vyvolá exekuci na jejich majetek a případně je připraví o střechu nad hlavou. Na záchranu uplatněním dovolání nemohou spoléhat, protože po nedávné novelizaci se dále zúžily formální podmínky přípustnosti dovolání. Již dříve byla úspěšnost dovolání nepatrná, dnes se naděje na úspěch přiblížila nule. Mimo to projednání dovolání obvykle trvá měsíce i roky a k vydání předběžného rozhodnutí o odročení vykonatelnosti rozsudku přistupuje Nejvyšší soud ČR jen vzácně. Nemravnost chování Bohuslava Sobotky spočívá právě v tom, že se spoléhá na to, že Nejvyšší soud dovolání ČSSD vyhoví, i kdyby se měl odchýlit od své obvyklé rozhodovací praxe.

V řešení potíží ČSSD se již od počátku vyskytují neobvyklé jevy, které mohou být předzvěstí její záchrany navzdory právu a dobrým mravům. Udivující je již rychlost, s kterou banka poskytla ČSSD úvěr na splacení dluhu: běžný žadatel by se při dané výši částky tak rychlého vyřízení úvěru nedomohl. Ještě podivnější je chování Nejvyššího soudu, který projevil pro potíže ČSSD zcela mimořádné pochopení. Aniž by vyčkal konce procesní lhůty pro vyjádření Zdeňka Altnera k dovolání ČSSD, na žádost o povolení odkladu vykonatelnosti soudního rozhodnutí zareagoval v uctivém předklonu špitnutím „posloužíme, služebníček“ a vyžádal si postoupení spisu. Není to nezákonné, ale velmi neobvyklé. Své cti dbalý soud by se měl vyhnout odchylce od běžného postupu právě při řízení ve věci účastníka řízení, který má silné mocenské postavení: podlezání moci má povahu korupčního jednání. Z této záležitosti lze usuzovat na připravenost soudu odvrátit od strany katastrofu, kterou by nesporně bylo vyplacení obrovské částky. Cestu, kterou by se mohly ubírat jeho úvahy, jsem naznačil výše.

Vrchnosteské chování k bývalému dobrodinci strany Zdeňku Altnerovi ČSSD završila vstupem do vztahů mezi ním a jeho věřiteli. Z jeho peněz platí pohledávky, s kterými se přihlásili různí věřitelé. Za normálních okolností má dlužník možnost pohledávku zpochybnit a případy uplatňování fiktivních pohledávek jsou poměrně časté. ČSSD tak nepřímo uznává, že aspoň část peněz je majetkem Zdeňka Altnera, ale nakládá s nimi svévolně bez ohledu na jeho mínění.

Šlape-li po právu jednotlivec nebo firma, obvykle si vyslouží morální odsouzení. Jedná-li tak strana s vládní odpovědností, zaslouží si, aby ji voliči odepsali.

K vystřízlivění ze snu o demokratickém, právním a suverénním státě vede i pokus ministerstva spravedlnosti rozšířit obsah trestního zákoníku o nové právní kvalifikace trestných činů. Zavedení trestného činu „hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob“ usnadní kriminalizaci verbálních projevů a ohrozí neopatrné mluvky trestem až tříletého vězení. Jde nepochybně o zúžení prostoru pro beztrestné požívání ústavou zaručené svobody slova a projevu, tedy o útok na občanská práva a svobody. Dalším trestným činem má být „svádění k maření výkonu spravedlnosti“, které má postihnout navádění znalce, tlumočníka nebo svědka ke křivému jednání. Hranice mezi udělením dobré rady, prosbou, položením otázek a sváděním není samozřejmě ostře vymezena, takže se otevírá prostor k bezdůvodné kriminalizaci různých osob, pohybujících se kolem trestního řízení. Na základě dlouholeté praxe pochybuji, že tato trestní kvalifikace poslouží k trestnímu stíhání policistů a státních zástupců, kteří si občas pomáhají při usvědčování zájmové osoby naváděním různých pochybných jednotlivců ke křivému svědčení.

Nové kategorie trestných činů zasunul předkladatel do novely trestního zákoníku, zaměřené na potírání terorismu. Podle mého názoru postižené jednání lze stíhat i bez novelizace. Příkladem budiž obžaloba bývalého komunistického prokurátora, okresního státního zástupce Josefa Richtra, na doc. Martina Konvičku, předsedu Bloku proti islámu, kvůli jeho hloupým výrokům na facebooku. Svádění k trestnému činu lze již dnes většinou postihnout jako účastenství. Ostatně podle vyjádření ministra spravedlnosti Roberta Pelikána nejde o žádnou revoluční změnu, protože k použití těchto nových právních kvalifikací dojde jen v několika desítkách případů ročně.Nabízí se tedy otázka, zda je skutečně nezbytné takto „zahušťovat“ trestní zákoník, když to praxe trestního řízení bezpodmínečně nevyžaduje.

Odůvodnění je ve snaze vyhovět pokynům orgánů Evropské unie. Bezduché vyhovování takovým požadavkům je ale popřením suverenity státu. Je ostatně otázka, zda Evropská unie skutečně staví své požadavky tak kategoricky. Pochybnost se opírá o skuečnost, že nedávno odvolal spolkový ministr spravdlnosti nejvyššího státního zástupce SRN kvůli jeho útoku na svobodu slova zahájením trestního stíhání redakce časopisu, šířícího „nevhodné“ názory. Chrání-li jeden stát Evropské unie svobodu slova, jiné by neměly být nuceny ji omezovat.

V daném případě jde předkladatel ještě dále tím, že požaduje, aby novela trestního zákoníku byla Sněmovnou přijata bez rozpravy v prvním čtení. Zákonodárná funkce Sněmovny se tak degraduje na pouhé formální schválení požadavků Evropské unie. To již je nejen útok na právní stát, v němž moc výkonná nemůže přikazovat moci zákonodárné, ale také popření principů parlamentní demokracie, která bez řádného projednávání legislativních návrhů Sněmovnou je nemyslitelná, a přitakání jakési novodobé teorii omezené suverenity, která nám dříve bývala vnucována Velkým Bratrem z Východu.

Dodávám, že podporuji záměry na federalizaci Evropy. Ale nemyslím, že současný stupeň integrace Evropy činí nezbytným takové podřizování požadavkům jejích orgánů, jež by vedlo až k omezení pravomoci Parlamentu.

Jsou-li nové právní kvalifikace trestných činů pouze sporné, požadavek na přijetí novely trestního zákoníku Sněmovnou v prvním čtení bez řádné debaty je zcela nepřijatelný. Sněmovna by jej měla odmítnout.