. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Jak to vidí ...

Martin Stín:

Prezident a jeho soudkyně

7. září 2006

Soudci se v poslední době velmi důrazně dožadují rozšíření jejich nezávislosti z oblasti rozhodovací také na finanční a administrativní řízení soudů a na výkon kárné pravomoci. Dovolávají se při tom principu vzájemné nezávislosti a rovnocennosti tří sloupů státní moci, tedy moci zákonodárné, výkonné a soudní. Tento princip rozpracoval již v r.1748 baron de Montesquieu v slavné knize l'Esprit des lois (Duch zákonů) ve společensko-ekonomických podmínkách značně odlišných od poměrů moderní parlamentní demokracie a mnozí se jej dosud dovolávají. Jeho slabinou je zanedbání vůle občanů jako základního zdroje moci v demokratickém státu a posloupnosti jejího přenášení na mocenské instituce. Nejsilnější jsou rozhodnutí občanů, uplatněná bezprostředně, nástroji přímé demokracie: přímou volbou nositelů moci, referendem, plebiscitem. V zastupitelské demokracii stojí na prvním místě moc zákonodárná, která se přímo opírá o vůli občanů, vyjádřenou ve volbách. Od moci zákonodárné pak odvozuje své postavení moc výkonná. Na moci zákonodárné závisí jmenováním, nutností řídit se zákony a podrobit se kontrole volenými orgány. Moc soudcovská závisí na moci výkonné jmenováním, na moci zákonodárné povinností ctít zákony. Její demokratický mandát je nejvíce zprostředkovaný. Strukturu státní moci je proto nutné nazírat nejen horizontálně, ale i vertikálně. Při vertikálním pohledu je soudní moc funkčně podřízena moci zákonodárné a výkonné. Přesto v praxi nastávají situace, v nichž se moc soudní z vertikálního pohledu staví nad moc výkonnou i zákonodárnou. Dochází tím k porušování pravidel optimálního řízení, které platí stejně v řízení justice jako v jiných oborech lidské činnosti.

Snahy o větší nezávislost uplatňují soudci různými způsoby. Komunita těch, kteří se stali účastníky soudního řízení, je poměrně malá a její zkušenost je proto z politického hlediska málo významná, pro širší veřejnost nezajímavá. Nemění to nic na skutečnosti, že se občas setkává s nejhorší formou svérázně chápané soudcovské nezávislosti: s pohrdáním zákonem a rozhodnutími nejvyšších justičních autorit – Ústavního a Nejvyššího soudu ČR. Mnohaleté lobbování soudců a státních zástupců na nejrůznějších úrovních struktur státní moci a v médiích veřejnosti většinou uniká jako nezajímavé a je ostatně z velké části neveřejné. Občas přináší hořké plody, např. omezení pravomoci ministra spravedlnosti uplatnit stížnost pro porušení zákona, téměř stejnou úroveň ochrany soudců proti vyvozování odpovědnosti za nezákonný postup, jaká dle ústavy přísluší poslancům a senátorům, nebo neúčinnost stížnostního řízení v soustavě státních zastupitelství. Veřejnost si všímá spíše podružných projevů úsilí o nezávislost, jakými je např. ochrana nároků na 13. a 14. platy soudců Ústavním soudem ČR. Na pohled veřejnosti na úsilí soudců o nezávislost působí také medializace nápadných mravních selhání soudců, jako obvinění soudce Berky z účasti na zločinném spolčení, zveřejnění podivné záliby soudce Košely ve videozáznamech s pedofilní tématikou, jízda soudce Sováka v opilosti, potrestaná jen symbolickou pokutou. Špatné světlo na soudy vrhá zveřejnění justičních přehmatú, jakým bylo např. odsouzení Jiřího Brejchy za vraždu, spáchanou manželi Stodolovými, či zprávy o úspěších žalob českých občanů u Evropského soudu pro lidská práva. K veřejnosti se dostane jen zlomek poznatků o přehmatech, na které doplácejí občané této země svobodou, zdravím a někdy i životy. Přesto pohled veřejnosti na soudcovský stav není zrovna přívětivý. Svou roli v tom ovšem hraje i obyčejná lidská závist, živená v tomto případě neodvolatelností soudců a vysokými platy.

Dokladem malé úcty k soudcům, zejména nízkého mínění o jejich nezávislosti v rozhodování je např. způsob, jakým prestižní týdeník Euro píše v 36. čísle z 4.9.2006 o sporu mezi výkonnou mocí, zde personifikovanou osobou prezidenta republiky, a odvolanou předsedkyní Nejvyššího soudu ČR Ivou Brožovou. Hned na obálce a v podtitulku úvodníku se Euro táže, zda „mohou osobní vztahy soudkyně Ivy Brožové ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu“ a v tématickém článku uvnitř listu se docela vážně zabývá úvahami o možnosti, že stěžovatelka uspěje ve sporu proti prezidentovi republiky právě díky svým známostem se soudci Ústavního soudu ČR. Vyslovená představa, že by se soudci mohli ve svém uvažování nechat ovlivnit osobními sympatiemi, je přímo svatokrádežná a je neslučitelná s vírou v soudcovskou nezávislost, neboť v tomto pojmu je skryta i nezávislost na osobních vztazích. Mají-li novináři poznatky, které jim umožní se o soudcích takto neuctivě vyjadřovat, nelze jim to zakázat a soudci se mohou před jejich jedovatými pery hájit pouze tím, že jim svým chováním neposkytnou látku. To ale nečiní a zasluhují se tak sami o nelichotivé hodnocení jejich mravní úrovně.

Spor Ivy Brožové s výkonnou mocí patří k zvláštním případům, v nichž se moc soudní staví nad moc výkonnou a hraje jasnou „přesilovku“: o domnělém právu odvolané předsedkyně soudu ve sporu s prezidentem má rozhodnout soud. Je vždy obtížné předjímat rozhodnutí Ústavního soudu ČR, jenž vedle převážně skvělých a poučných rozhodnutí někdy přichází s překvapivými úvahami, jež působí dojmem, že jeho duch se vznáší nad vodami a s poměry našeho pozemského života si nedělá starosti. A bohužel také dokáže hájit kastovní zájmy soudců velmi úzkoprse, jde-li o peníze. Nemá proto smysl dohadovat se předem, s jakou odjede z Brna prezident republiky.

Podstatné je, že k tomuto sporu nemělo vůbec dojít. Laické veřejnosti připomínám, že prezident se nedotkl postavení Ivy Brožové jako soudce, pouze jí odebral řízení Nejvyššího soudu ČR. Nevyhodil ji nečekaně na dlažbu, nevzal jí vysoký soudcovský plat, nezabránil jí soudit do dosažení věku 70 let. Jmenování Ivy Brožové provázely pochybnosti o přiměřenosti její odborné způsobilosti vyhovět nárokům postavení předsedkyně Nejvyššího soudu ČR a došlo kvůli tomu k ostrému sporu mezi tehdejším ministrem spravedlnosti Jaroslavem Burešem a prezidentem Havlem. Toho si je jistě odvolaná předsedkyně Nejvyššího soudu ČR vědoma a neměla proto zatížit dalším sporem ještě i své odvolání. Úřad předsedy soudu je vysoká manažerská funkce. K umění dobrého manažera patří schopnost poznat, kdy přišel čas odejít. Dobrý manažer ví, že k úspěchu potřebuje mít aspoň únosné vztahy s klíčovými osobnostmi vnějšího prostředí, s nímž při výkonu své funkce komunikuje. Řízený kolektiv musí zvládnout tak, aby měl jeho většinovou podporu i tehdy, když provádí nepříjemná opatření. Předseda nejvyššího soudu, s nímž nemluví prezident republiky, předseda vlády ani ministr spravedlnosti, je něčím, čím se díky Ivě Brožové nepříjemně lišíme od zbytku Evropy. Takový předseda soudu nemá z praktického hlediska právo na existenci, protože bez únosné úrovně komunikace s klíčovými nadřízenými osobnostmi výkonné moci se při výkonu funkce neobejde. V její neprospěch hovoří i skutečnost, že nemá oporu ani v kolektivu soudců Nejvyššího soudu ČR. Stav, kdy odvolaná předsedkyně soudu se stále cítí být ve funkci a případně ztrpčuje život svým bývalým podřízeným, kteří „přešli k nepříteli“, škodí soudu. Jeho protahování je neúnosné. Nevidí-li to odvolaná předsedkyně nejvyššího soudu, dává tím najevo, že její uražená ješitnost váží více než zájem svěřeného úřadu. Dodatečně tak ospravedlňuje své odvolání. Spor má ještě jednu stránku: pro velkou část občanů je prezident republiky – bez ohledu na osobu - jedním ze symbolů naší státnosti. Václav Klaus se dle průzkumů veřejného mínění dlouhodobě těší vysoké úctě výrazné většiny obyvatel. Je překvapivě vnímavý k názorům řadových občanů a lze s ním vhodnou formou diskutovat. Jít s ním za těchto okolností do tvrdého sporu, jenž by mohl skončit zpochybněním autority jak jeho osobně, tak úřadu prezidenta republiky obecně, je prostě neslušné. Takové jednání by bylo omluvitelné, kdyby se prezident republiky na stěžovatelce dopustil zjevné nespravedlnosti, kdyby ve svém úřadě odvedla bezchybný, nezpochybnitelný výkon. O takový případ se ale zřejmě nejedná. Iva Brožová by měla využít posledních hodin před zahájením veřejného jednání u Ústavního soudu ČR k přemýšlení. Snad by se dobrala správného rozhodnutí vzít ústavní stížnost zpět.

Námitka, že by předseda soudu měl být odvolatelný jen v rámci kárného řízení se může zdát veřejnosti správná, ale je nesmyslná. Veřejnost totiž netuší, že soudce nelze kárně ani jinak stíhat za nezákonné či neodborné počínání při vedení řízení, takové kategorie kárných přestupků zákon vůbec nezná. Neobstojí ani námitka, že prezident měl s Ivou Brožovou předem projednat důvody jejího odvolání: ani ústava, ani zákon to nepožadují. Jedná se o odvolání z manažerské funkce, vzniklé jmenováním. U těchto funkcí platí v celé Evropě obecná zásada, že ten, kdo jmenuje, odvolává a není povinen sdělovat své důvody. Ve většině „starých“ zemí Evropské unie je předseda soudu úředníkem státní správy soudů, je jmenován výkonnou mocí a v případě potřeby stejným způsobem odvolán.

Nevyhoví-li Ústavní soud ČR stížnosti Ivy Brožové, nenastanou žádné komplikace. Situace na Nejvyšším soudu ČR se po jmenování nového předsedy rychle vrátí do normálních kolejí. Složitější následky by mělo rozhodnutí v neprospěch pana prezidenta. Ústavní soud ČR může sice zrušit jeho rozhodnutí, ale nemůže ho přinutit, aby Ivu Brožovou znova jmenoval do funkce, ani aby jednal se předsedkyní Nejvyššího soudu ČR, jež mu byla vnucena proti jeho vůli. Zachovají-li nový předseda vlády a ministr spravedlnosti kontinuitu s postoji svých předchůdců, budou sice muset vzít setrvání Ivy Brožové v úřadě na vědomí, ale rovněž nebude možné je přinutit, aby s ní jednali. Její život ve funkci nebude za těchto okolností snadný.

Vyhovění stížnosti může mít pro justici bumerangový efekt. Podnítí zájem politiků o způsob vymezení soudcovské nezávislosti a o nastavení zákonné úpravy vztahů mezi soudcovským stavem a ostatními složkami státní moci. Vyvolaná diskuse by patrně vyústila v novelizaci zákona o soudech a soudcích, popř. dalších předpisů, která by nemusela dopadnout k úplné spokojenosti soudcovské lobby. Společenská kritika stavu justice je příznivá pro zákonné zakotvení různých požadavků, jež mluvčí soudců zpravidla odmítají. Patří k nim například sankcemi vymahatelná povinnost řídit se při rozhodování zákony a judikáty Ústavního a Nejvyššího soudu, rozšíření okruhu přestupků, stíhatelných kárným řízením, zřízení samostatných kárných soudů, personálně oddělených od obecných soudů, zřízení institutu soudce na zkušenou, zavedení periodického přezkušování způsobilosti soudce zastávat úřad, oslabení ochrany soudců před stíháním za zneužití pravomoci ke škodě stran řízení, omezení funkčního období předsedy soudu atd.

Je pravděpodobné, že páteční rozhodnutí Ústavního soudu ČR vzbudí pozornost evropské veřejnosti. Bylo by pro nás lepší, kdybychom poutali pozornost Evropy jiným způsobem, nikoli takovou trapností, jakou nepochybně tento spor je.