. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Jak to vidí ...

Martin Stín:

Božstvo soud

14. září 2006

Duch Ústavního soudu se v úterý opět vznášel nad vodami, nedbaje našich pozemských starostí, a způsobil, že senát Dagmar Lastovecké vynesl ve sporu mezi odvolanou předsedkyní Nejvyššího soudu ČR a prezidentem verdikt, jehož smysl a úplný dosah je na první pohled zřejmý jen zdánlivě, a to nejen laikovi. Rozhodl, že prezident odvoláním Ivy Brožové porušil zákon, takže jeho úkon je neplatný. Laická veřejnost bude většinou chápat smysl této zprávy jednoduše tak, že prezident si vedl špatně, v rozporu se zákonem a jeho autorita zdaleka není neotřesitelná. Bude zajímavé vědět, co nám prozradí agentury pro průzkum veřejného mínění o vlivu této justiční nepřístojnosti na oblíbenost pana prezidenta. Mnozí z těch, jimž vadí prezidentova oblíbenost u národa a sebevědomé vystupování, si budou krátkozrace mnout ruce se škodolibým potěšením, netušíce, že jeho porážka se týká všech občanů republiky bez výjimky, tedy i jich.

Je možné, že budu viněn z patolízalství, připomenu-li prezidentův výrok, že nález senátu Dagmar Lastovecké znamená nebezpečný posun polistopadových poměrů od parlamentní demokracie k ničím neomezené soudcovské autonomii. Ale o patolízalství nejde, protože jsem na panu prezidentovi nezávislý a nemám z něj žádný osobní užitek. Jenže jeho výrok je nejen děsivě pravdivý, ale dokonce ani nevystihuje celou hrůznost úterního verdiktu.

Úterní výrok mimo jiné znamená zpochybnění stability našeho právního řádu nastolením přípustnosti zpětného působení zákona. Nelze žádat po žádném uživateli právních předpisů, který se drží jejich platného znění, aby předjímal budoucí rozhodnutí ústavního soudu nebo zákonodárného sboru. Mimo případů, předem vymezených zákonem, musí mít občané jistotu, že se právní závěry státních orgánů nebudou měnit k jejich škodě v důsledku pozdějších změn právních předpisů. Zákaz zpětného působení vývoje práva platí v celém civilizovaném světě, u nás v úterý 12. září 2006 platit přestal. Z právního státu jsme se rázem stali Absurdistánem.

Zpochybněna byla i platnost jednotlivých ustavení ústavy a jejich vzájemná vyváženost. Je pravda, že ústava v čl. 81 uvádí, že „soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy“ a v čl. 82 odst.(1) stanoví, že „soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí.“ Současně ale v čl. 62 přiznává prezidentovi republiky pravomoc jmenovat soudce Ústavního soudu, jeho místopředsedu a místopředsedy a jmenovat ze soudců předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu. Tím ho automaticky vybavuje i pravomocí odvolávat. Logicky to vyplývá ze skutečnosti, že právo odvolávat není upraveno na jiném místě ústavy. Ústava dále vybavuje prezidenta pravomocí dle čl.63 písm.(i) jmenovat soudce, přičemž ji omezuje nezbytností kontrasignace předsedou vlády nebo jím pověřeným členem vlády. V čl. 85 odst. 2 ukládá soudcům Ústavního soudu řídit se ústavními zákony. V čl. 89 odst. (2) ústava stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Podle čl. 90 ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Současně čl. 95 odst. (1) určuje, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.

Při vší úctě k ústavní soudkyni Dagmar Lastovecké si dovoluji tvrdit, že nezávislost soudů a soudců není totéž co oddělení moci soudní od moci zákonodárné a moci výkonné. Nezávislost soudů a soudců znamená právo a povinnost rozhodovat o právních věcech jen podle práva a svědomí, s vyloučením jiných vnějších vlivů, např. mocensko-politických, ale i – to podtrhuji – stavovských zájmů. Naopak z výše uvedeného přehledu ústavních pravidel je patrné, že soudní moc vůbec není od dalších subsystémů státní moci oddělena, naopak je s nimi propojena sítí vzájemných vazeb, v nichž se někdy dostává do stavu podřízenosti, jindy je naopak v nadřazeném postavení. Např. soudní moc se podle ústavy negeneruje sama ze sebe, ale vzniká teprve vydáním příslušných zákonů mocí zákonodárnou a jmenováním soudců mocí výkonnou. Filozofie barona de Montesquieu, o kterou se opírá fikce vzájemného oddělení tří základních subsystémů státní moci, je přece jen poněkud zastaralá. Její ctitelé by si měli všimnout, že dílo L´esprit des lois pochází z r. 1758, vzniklo tedy ještě v lůně feudalismu před pádem Bastilly 14. července 1789. Je dosti nepochopitelné, proč se o ně stále opírají státoprávní teorie kybernetického věku, v němž lidstvo již dospělo k poznání, že subsystémy dynamických systémů jsou navzájem závislé, mohou být vůči sobě navzájem v postavení jak horizontálním, tak vertikálním, a jsou propojeny informačními a jinými vazbami.

Ostatně zrovna obě dosud vydaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou příkladem nesmyslnosti tvrzení o vzájemném oddělení tří sloupů státní moci, neboť výrazným způsobem zasáhla do působnosti moci výkonné odebráním ústavního pravomoci prezidentovi republiky a do působnosti moci zákonodárné, kterou přinutila nově uspořádat právní vztahy, jež se dosud řídily ustavením čl. 62 ústavy a zrušeným § 106 odst.(1) zákona o soudech a soudcích.

V této souvislosti bych chtěl připomnět, že k známým nepřesnostem naší ústavy platí neurčitost vymezení práva prezidenta odvolávat ústavní činitele, které jmenuje. Protože tvůrci ústavy zřejmě nepočítali s možností, že by ústavní činitelé byli jmenováni doživotně a byli zcela neodvolatelní, z logiky věci vyplývá, že protějškem pravomoci jmenovat je pravomoc odvolat, pokud není odvolání upraveno ústavním zákonem. Není možné, aby prezidentovo právo bylo omezováno právním předpisem nižší síly, než je ten, který je zakládá.

Formulace čl.62 ukazuje, že tvůrci ústavy stanovili pro jmenování soudců Ústavního soudu, jeho předsedy a místopředsedy a pro jmenování předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu jiný režim než pro jmenování předsedů a místopředsedů obecných soudů. Je to přirozené, protože by bylo nesmyslné, aby předsedu či místopředsedy vrcholných justičních institucí odvolávali ústavní činitelé, kteří stojí v hierarchii státní moci níže než oni.

Obě rozhodnutí Ústavního soudu navodila zvláštní právní stav, v němž budou předsedové a místopředsedové soudů všech stupňů doživotně neodvolatelní až do té doby, než poslanecká sněmovna zreformuje zmrzačený zákon o soudech a soudcích, popř. i další související předpisy. Za běžných podmínek fungování politického systému uvážlivá příprava novely zákona a její projednání parlamentem si vyžádá několik měsíců tvrdé práce. Bude-li k této věci opozice přistupovat stejným obstrukčním způsobem, jakým blokovala obsazení funkcí v poslanecké sněmovně a ustavení vlády, zahladí jizvu v zákoně o soudech a soudcích teprve sněmovna, vzešlá z příštích voleb. Tvrzení, že se odstraněním § 106 odst.(1) ze zákona o soudech a soudcích a potvrzením neodvolatelnosti předsedů soudů nálezem senátu Dagmar Lastovecké vlastně nic zvláštního nestalo, protože předsedové soudů mohou být i tak odvoláváni podle předpisů o kárném řízení proti soudcům, je klamáním národa. Stále totiž platí zásada římského práva „nullum crimen, nulla poena sine lege“, tedy že nelze trestat za zločin, který není definován zákonem. Současná právní úprava dovoluje kárné trestání soudců jen za zaviněné průtahy řízení, neetické jednání a jednání, snižující důstojnost soudního řízení, jeho stran a soudcovského stavu. Kární žalobci a kárné senáty vykládají výše zmíněná kárná provinění velmi úzce a benevolentně. Např. v jistém případu kárný žalobce odmítl kárně stíhat soudce za záměrné nerespektování ústavního nálezu, které stěžovatel považoval za neetické jednání, snižující důstojnost soudcovského stavu. Současná právní úprava tak neobsahuje definice možných kárných provinění, která by přicházela v úvahu při selhání soudce při výkonu úkonů státní správy soudů. Kdybychom např. hypoteticky připustili, že Iva Brožová nezvládla úkol sjednocování judikatury obecných soudů, nebylo by možné ji odvolat cestou kárného řízení, protože kárné provinění nezvládnutí úkolů předsedy soudu není kárným proviněním. Stejně by nebylo možné kárně stíhat soudce, který veřejně v soudní síni prohlásí, že se necítí vázán ústavním nálezem a nebude se jím proto řídit při rozhodování o vině a trestu. V tomto případě jde sice o protiústavní jednání, nikoli o kárné provinění či dokonce trestný čin. Legislativní náprava zásahu Ústavního soudu do právní úpravy odvolávání předsedů soudů bude z uvedených důvodů velmi složitá, pracná a zdlouhavá.

Senát Dagmar Lastovecké opřel své rozhodnutí o ustanovení čl. 87 odst. (1) písm. (d), podle kterého „Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod“ s tím, že usoudil, že odvoláním Ivy Brožové z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu pan prezident nepřípustně zasáhl do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Namístě je otázka, jaký obsah dal Ústavní soud jejím domněle znásilněným právům. Podle mého názoru to je právo měřit kvalitu výkonu svěřené funkce pouze vlastním názorem a zůstat v křesle předsedy Nejvyššího soudu doživotně, bez starosti o mínění pracovního okolí, do kterého zahrnuji výše postavené ústavní činitele, soudce Nejvyššího soudu, odbornou veřejnost, novináře i řadové občany, pokud je věc zajímá. Takové právo ovšem nemá nárok na záštitu a jeho ochrana justičními autoritami by vedla k postupné degeneraci soudní moci.

Výrok senátu Dagmar Lastovecké upřel moci výkonné pravomoc vykonávat kontrolní funkci vůči moci soudní. Té pak naopak přiznal zcela výjimečné nadřazené postavení mezi subsystémy státní moci. Moc zákonodárnou kontrolují voliči a Ústavní soud, tedy moc soudní. Moc výkonnou kontroluje moc zákonodárná a moc soudní jako celek. Moc zákonodárná nemá žádný nástroj ke kontrole moci soudní a kontrola mocí výkonnou je omezena na uplatnění kárné pravomoci ministra a odvolávání soudců. Moc soudní si tak přivlastnila nadřazené postavení, které je v přímém protikladu k slabosti jejího demokratického mandátu. Trváme-li na tom, že jsme demokratický stát, v němž všechna moc pochází z lidu, pak nejsilnější je mandát moci zákonodárné, odvozující svou kompetenci od výsledků voleb. Moc zákonodárná ustavuje moc výkonnou organizačně a personálně, upravuje její působnost zákony a uplatňuje vůči ní mechanizmy parlamentní kontroly. Moc soudní se odvozuje od moci výkonné a od působnosti zákonů. Přes nesporný společenský význam výkonu moci soudní a existenční nezbytnost chránit nezávislost rozhodovací pravomoci soudů, je soudní moc podřízeným subsystémem struktury státní moci. Nadřazené postavení, které si mimo jiné přisvojila postupem v kauze Iva Brožová vs. prezident republiky, jí nepřísluší.

Nemohu uvěřit, že stejný soud a stejní soudci, kteří opakovaně prokázali svou profesní vyspělost vydáváním skvělých poučných judikátů, neznají výše uvedené vady jejich přístupu k ústavní stížnosti Ivy Brožové. Nemyslím ani, že takto postupovali s cílem dosáhnout prospěchu pro kolegyni. Spíše šlo o gesto směřující k rozšíření soudcovské autonomie. I tak lze považovat postup soudu za podjatý.

Překvapivým prvkem v dění kolem zmíněného sporu je reakce předsedy Soudcovské unie Jaromíra Jirsy, jinak neochvějného bojovníka za to, čemu Václav Klaus říká „neomezená soudcovská autonomie“. V televizním vystoupení projevil názor, že by Iva Brožová měla odstoupit sama, protože Nejvyšší soud by si zasloužil, aby v jeho čele stála silná osobnost. Tím v podstatě podpořil kritiku jejího působení ministerstvem spravedlnosti a následně prezidentem. Je škoda, že Soudcovská unie se neujala včas role zprostředkovatele a nepřiměla vzpurnou soudkyni ke stažení ústavní stížnosti a k resignaci ještě před jednáním senátu Dagmar Lastovecké. Toto soudní řízení totiž nepřineslo nikomu užitek a nemělo se proto konat.

Ústavní soud zasáhl zásadním způsobem do pravomoci prezidenta republiky, vyvolal nebezpečí narušení chodu Nejvyššího soudu a také nutnost urychlené novelizace zákona o soudech a soudcích. To jsou dost závažné účinky jeho svérázného postupu, které nepochybně zavazují prezidenta republiky, aby oba výroky Ústavního soudu napadl u nadnárodní soudní autority.