. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Jak to vidí ...

Martin Stín:

Terezka, pan prezident a rozhněvaní soudci

5. července 2007

Příběh Terezky, umístěné „zlým“ soudcem do psychiatrické léčebny, ve spojení s vystoupením prezidenta republiky a dvou ministrů připomněl několik nepříjemných problémů najednou, které se společnost snaží nevidět, aby je nemusela řešit. Je kolem toho mnoho rozčilování a málo věcných informací.

Soudě podle zpráv ze sdělovacích prostředků je Terezka jedním z několika tisíc dětí ročně, jež po rozvodu začnou postupně odmítat odloučeného rodiče a stávají se tak polovičními sirotami po žijícím rodiči. Projevuje se u nich tzv. syndrom zavrženého rodiče. Tento stav ohrožuje jejich zdravý psychický vývoj a zhoršuje i jejich existenční jistoty.

Nejčastěji jsou obětí nízké kultury chování rodiče, jemuž jsou svěřeny do péče: stávají se nástrojem jeho msty na partnerovi za odchod ze společné domácnosti. Výchozím bodem nezdravého vývoje je vždy selhání rodičovského páru, který se neumí slušně rozejít a vyloučit dítě ze svých sporů. Nemohou- li se dohodnout na úpravě styku s dítětem, rodiče se pak obracejí na stát, konkrétně na opatrovnické soudy. Ty pak často dokončí dílo zkázy, načaté rodiči: často styk odloučeného rodiče s dítětem nadměrně a bezdůvodně omezují, a dále nezasahují včas a rázně proti tomu z rodičů, který stykům brání. Následně dochází k vleklým soudním sporům, v nichž se „odloučený“ rodič marně domáhá svých práv a postupně propadá ničivé beznaději. Vůle vynutit si přístup k odpíranému dítěti se časem může vyvinout až v posedlost, jejímž projevem jsou stále další stížnosti, popř. žalobní návrhy. Ty popouzejí bezradné soudce opatrovnických senátů a orgány sociálněprávní ochrany dětí, které jejich vlastní nemohoucnost přimět rodiče k rozumnému chování a vytrvalý tlak postižené strany na přijetí opatření v její prospěch začíná obtěžovat a pěstuje v nich podjatost vůči „zavrženému“ rodiči. Soudy pak začínají se „zavrženým rodičem“ nakládat jako s kverulantem. Druhá strana obvykle využívá neklidu, vyvolávaného v její domácnosti doprovodnými jevy opatrovnického řízení: dovolává se opory svěřeného dítěte proti narušiteli klidu a všemožně narušuje zbytky vztahu k němu. Svědectví takto mrzačeného dítěte se nezřídka stává nástrojem proti „zavrženému“ rodiči: bývá mu pak úřady odpírán přístup k dítěti, údajně v zájmu jeho klidu. Účastníci boje o duši dítěte i dítě samo v tomto boji strádají a nezřídka končí v rukou psychiatra. Obecně panuje domněnka, že zavrženi bývají výlučně otcové, ale není to pravda: svěření dítěte po rozvodu do péče otce je stále poměrně vzácné, a proto je málo otců, již mají možnost vyřizovat si účty s bývalou manželkou přes dítě. Dokáží ale mařit styky svěřeného dítěte se „zavrženou“ matkou se stejnou nelítostnou krutostí, s jakou matky brání dětem ve styku s otcem.

V prostředí, v němž se bývalí manželé přetahují o právo o styk s dítětem, se syndrom zavrženého rodiče postupně prohlubuje, až dosáhne takového stavu, že bez pomoci odborníka jej nelze napravit. Nakonec je jediným východiskem rodinná terapie, při které musí být z počátku dočasně přerušen styk dítěte s jeho „domácím“ rodičem.

Právo dítěte na oba rodiče je chráněno normami mezinárodního práva. Je silnější než práva s krátkodobou působností, např. právo na prázdninový pobyt u moře. Ale také „zavržený“ rodič má právo na své dítě, zvláště plní-li zákonnou vyživovací povinnost a nejde-li o asociální živel, proti němuž by bylo třeba dítě chránit z výchovných důvodů.

Těmito úvahami se patrně řídil soudce Miloslav Sládek, když se rozhodl Terezku dočasně umístit mimo rodinné prostředí, v němž je trvale vystavena vlivu odmítavých postojů matky k jejím případným stykům s otcem. Ostatně poměrně nedávno byli soudci v tomto duchu školeni o syndromu zavrženého rodiče a o cestách k jeho nápravě a ministerstvo spravedlnosti vydalo dokument, jenž jim ukládá, aby k němu přihlíželi. Na pana soudce se nyní sype kritika ze všech stran. Až na několik čestných výjimek křičí lidé, kteří nevědí nic nebo málo o syndromu zavrženého rodiče, neznají podrobnosti případu ani skutečný stav Terezky a její vztah k otci.

Přesto je třeba souhlasit s tím, že umístění Terezky na psychiatrickém oddělení nemocnice nemusí být nejlepší nápad, zejména není-li předjednána spolupráce jeho lékařů při nápravě rodinných vztahů. Zde narážíme na druhý související problém: těch „pouhých pár mizerných tisíc“ tragedií postižených dětí si dosud nezasloužilo zřízení specializovaného pobytového zařízení, v němž by případně i s rodiči mohly prodělat příslušnou terapii. Pokud by mělo být hodnoceno rozhodnutí pana soudce o umístění Terezky zrovna na psychiatrickém oddělení motolské nemocnice, museli bychom vědět, co mu předcházelo. Staví-li se tamní lékaři proti soudci, svědčí to o nějaké komunikační poruše, jejíž příčiny neznáme.

Jako třetí, nikoli však nejméně významný, se v této souvislosti opět vynořil z hlubin jako lochnesská příšera problém vztahu moci soudní a výkonné, zejména „kacířského“ prezidenta, který s přijetím úřadu zapomněl odložit někam do úschovny vlastní hlavu a občas se vyjadřuje k věcem, do kterých mu dle mínění průkopníků soudcokracie nepřísluší strkat nos. Zásah pana prezidenta do Terezčina osudu je možná jako jev mnohostrannější než jeho známý spor s předsedkyní Nejvyššího soudu ČR. Podivný je především jeho důvod: představa desetileté dívenky, která sama od sebe píše z cizího prostředí psychiatrického oddělení o pomoc prezidentovi republiky mi připadá poněkud dada. Znám ze své praxe jiný podobný případ, který skončil tragicky pro dítě i jeho matku. Tehdy bylo odeslání dopisu výsledkem zlovolné manipulace personálu zařízení, v němž bylo dítě umístěno. Proto mě překvapuje, že ve věcech justice obvykle až nezdravě zdrženlivý prezident volil daný způsob vystoupení. Dokonce si myslím, že si pan prezident „trochu naběhl“ a zaujal ukvapený postoj. Současně ale upozorňuji, že justice ovlivňuje přes výkony jednotlivých soudců významným způsobem život společnosti a občanům by nemělo být lhostejné, jak si při tom vede. Soudci nejsou bohové a žádný zákon nezakazuje občanům, aby je oslovovali, sdělovali jim své názory a kladli otázky. Co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Právě lhostejnost občanské společnosti a praktická absence společenské kontroly jsou živnou půdou, na které kvetou justiční přehmaty, znehodnocující společenské prostředí České republiky. Prezident je mimo jiné občan, navíc občan mimořádně vzdělaný, zkušený, s velkou morální autoritou svého úřadu i silné osobnosti. Co není zakázáno jiným občanům, není zakázáno ani jemu. Potíž je v tom, že naše společnost a zvláště novináři nejsou zvyklí na něj pohlížet takto civilně a z každého jeho občanského vystoupení dělají mediální záležitost, kterou se případně snaží skandalizovat. V tomto případě je vzrušení nadbytečné : soudci jsou práva znalí, sebevědomí lidé, kteří vědí zcela bezpečně, že prezidentovo mínění nijak neovlivní jejich životní dráhu, takže se sotva dají ve svém rozhodování ovlivnit jeho nesouhlasem. Pokřik o tom, že prezident jako součást moci výkonné zasáhl do výkonu moci soudní, je nemístný: prezident nepoužil nástrojů své pravomoci, neuplatnil proti soudci moc, kterou ostatně vůči justici ani nemá, vystoupil pouze jako angažovaný občan. Kdyby se jeho výroků nezmocnili novináři, neměly by na nic vliv. Po jejich zveřejnění ovšem bude soudce podezírán, že se v dalších krocích nechal ovlivnit prezidentem. Měl by se proto z případu preventivně vyloučit pro podjatost. Nevnímám mimo to roli prezidenta v našem ústavním systému jako „čistý“ prvek moci výkonné, ve skutečnosti je prezident jakýmsi svorníkem, který v rozsahu úměrném svým pravomocem spojuje tři sloupy státní moci do jednoho celku.

Na tomto místě na závěr poznamenávám, že Terezčin případ ukazuje, že tradiční vnímání úřadu prezidenta republiky občany trvale povede k tomu, že se na něj budou obracet v tísňových situacích se stížnostmi. Prezidentovy výkonné pravomoci jsou nepatrné, většinu stížností proto musí postoupit příslušnému úřadu, ale ne všechny se dají takto vyřídit. Jen nepatrná část přijatých stížností proti rozhodnutím soudů je řešitelná použitím monarchického institutu milosti prezidenta republiky. Bylo by proto vhodné vybavit prezidenta pravomocemi, jež by mu umožňovaly reagovat na stížnosti občanů proti justici standardním úředním postupem, jenž by přirozeně neměl onen rozruch vyvolávající charakter jeho nesystémových „občanských“ vystoupení. Spolek Šalamoun opakovaně navrhuje, aby byla pravomoc prezidenta republiky rozšířena o právo stížnosti pro porušení zákona, popřípadě o právo nařídit obnovu procesu. Prezident by v tomto případě vydával pouze impuls k použití mimořádného opravného prostředku, vlastní rozhodnutí by opět bylo v rukou nezávislého soudu. Nejde v žádném případě o návrh, „šitý na míru“ pro současného prezidenta.

Užitečnost přijetí tohoto návrhu je dána poznatky z praxe projednávání podnětů ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona a ze sledování četných řízení o povolení obnovy procesu. S výjimkou Pavla Němce všichni ministři spravedlnosti si nechávali radit od státních zástupců, tedy od představitelů žaloby, a v přístupu k podnětům se oddávali uctívání zlatého telete neprolomitelnosti soudního rozhodnutí. Výsledky jejich rozhodování ospravedlňují návrhy na přejmenování jejich úřadu na ministerstvo nespravedlnosti. O povolení obnovy procesu rozhodují podle současné právní úpravy stejní soudci, kteří vydali původní rozsudek. Výsledky vypadají podle toho, neboť snaha obhájit soudcovskou neomylnost zpravidla vítězí nad smyslem pro spravedlnost. Kancelář prezidenta republiky leží mimo silové pole soudcovské a státnězástupcovské stavovské solidarity. Je proto podstatně svobodnější ve vnímání příznaků justičních přehmatů. Z toho důvodu je tím správným místem pro shromažďování podnětů k oběma zmíněným mimořádným opravným prostředkům.