. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Jak to vidí ...

Martin Stín:

Mrazivý dech totality u teplického soudu

20. prosince 2007

Mrazivý dech totality ovanul včera známého občanského aktivistu Luboše Pateru a jeho přátele u Okresního soudu v Teplicích. Pan Patera se sem dostavil na předvolání, aby čelil obžalobě pro trestné činy útoku na státní orgán a pomluvu. Měl se ho dopustit tím, že veřejně kritizoval soudce a advokátku své manželky, kteří byli činní v dlouholeté řadě jeho neúspěšných soudních sporů o právo na styk se synem. Jeho doprovod tvořila asi desetičlenná skupina podobně postižených, většinou členů občanského sdružení Spravedlnost dětem, jehož je obžalovaný čelným představitelem. Dostavil se také John Bok, předseda občanského sdružení Šalamoun-Spolek na podporu nezávislé justice v ČR s dalším členem spolku. Všichni to jsou lidé, kteří se často účastní jako veřejnost jednání u různých soudů, znají svá práva, jsou zvyklí vystupovat se sebevědomím svobodných občanů. Byli mezi nimi novináři. Při vstupu do budovy byli překvapeni sdělením příslušníků justiční stráže, že jim nebude povolen vstup s mobilními telefony a veškerou záznamovou technikou. Zákaz vstupu s mobilními telefony byl také oznámen nálepkou, vylepenou vedle magnetického vstupního rámu. Pro toto řízení ale justiční stráž dostala zvlášť přísné pokyny. V případě, že by se účastníci nepodrobili, neměl jim být povolen vstup. Obžalovaný Luboš Patera se dostal do nepříjemné situace: nemínil vydat videokameru, ale současně se nechtěl vzdát účasti na jednání, aby nebyl odsouzen v nepřítomnosti. Někteří z přítomných si stejně mysleli, že konflikt byl vyvolán záměrně, s cílem vyprovokovat ho k neúčasti na jednání.

Podobná opatření takového rozsahu se u soudů běžně neuplatňují, vstupující se proto cítili kráceni ve svých právech nad nezbytnou mez a odmítali své věci odevzdat. Debata s příslušníky justiční stráže neměla smysl. Chovali se sice slušně, ale trvali na tom, že jim nezbývá než se podřídit pokynům předsedkyně soudu. Luboš Patera přivolal mobilním telefonem policii, John Bok (kdysi šéf ochranky Václava Havla, kandidát prezidenta Václava Klause na úřad ombudsmana, člen Výboru proti mučení při Radě pro lidská práva vlády ČR, člen Sboru poradců generálního ředitele Vězeňské služby ČR) s dalším členem Šalamouna se odebrali vyjednávat s předsedkyní soudu. Byli přijati sice jako potenciální násilníci v přítomnosti velitele justiční stráže, ale přece, ovšem jednání bylo bezvýsledné. Paní předsedkyně Eva Tilleová se ani nepokusila o právní zdůvodnění opatření. Na námitku Johna Boka, že zasahuje do ústavních práv občanů, mu sdělila, že pokud porušuje ústavu, je to její odpovědnost, kterou si uhájí. Uplatnila prostě svou svrchovanou vůli totalitní vládkyně, a ta v budově platí, vysvětlování není nutné. Pak pány vyzvala, aby opustili místnost. Mohla je nechat vyvést přítomným příslušníkem justiční stráže, ale potřebovala dát průchod přetlaku arogance, proto povstala a nezvané hosty vyprovodila sama. Její chování nápadně připomínalo manýry tajemníků předlistopadové KSČ.

Když se dostavila policejní hlídka, její mladý, sympatický velitel se pokusil konflikt utišit. Vedl si takticky.Nejdříve se snažil přimět rozhněvané občany, aby se podrobili. Když pochopil, že jsou přesvědčeni o svém právu natolik pevně, že se jen tak nevzdají, a že se nedožadují ničeho,co by odporovalo právu, dobrým mravům a zdravému rozumu, rovněž se vydal na správu soudu. Nepodařilo se mu ale dosáhnout změnu postoje předsedkyně soudu. Mezitím John Bok „žhavil telefon“. Když pak „Šalamouni“ ponechali rozhněvané Paterovy přátele jejich vzrušeným debatám a vydali se s policejní hlídkou na místně příslušnou služebnu PČR podat trestní oznámení na předsedkyni soudu, dostala justiční stráž znenadání pokyn, aby skupinu vpustila s tím, že zkontroluje, aby všichni účastníci měli vypnuté mobilní telefony. Zdálo se, že rozum zvítězil nad arogancí.

Kdyby tomu tak skutečně bylo, řízení by patrně po zahájení mělo obvyklý průběh. Nakonec se ale změnilo v konflikt mezi veřejností a mladou samosoudkyní Veronikou Filevovou, která se rozhodla hned na začátku přítomným předvést svou moc a vymezit je do podřízeného postavení. Oznámila, že nepovoluje obrazové a zvukové přenosy ze soudní síně a také pořizování obrazových a zvukových záznamů. Nedocenila skutečnost, že má soudní síň plnou lidí, pro které je pojem „česká justice“ v jejich vědomí spojen se slovy jako je „křivda“, „bolest“, „bezpráví“ a jsou velmi citliví na vrchnostenské zacházení, přičemž někteří z přítomných uspěli se stížnostmi proti českému justičnímu bezpráví u Evropského soudu pro lidská práva. Když domluvila, povstal John Bok, který trpí vadou sluchu a možná jí dobře nerozuměl, a obvyklým způsobem podle ustanovení §6 odst.3 zákona o soudech a soudcích, který již dříve nesčetněkrát bez potíží použil v síních různých soudů, oznámil samosoudkyni, že bude pořizovat zvukový záznam. Dostalo se mu znova důrazného poučení, že to tedy nebude, protože to zakázala. John Bok odpověděl, že bude samozřejmě zákaz respektovat, ale upozornil ji, že jedná nezákonně a dopouští se porušení ústavních práv přítomných. Paní soudkyně začala odpověď výrokem, že ústava ji v této chvíli nezajímá. Zbytek jejích slov zanikl v potlesku pobavené veřejnosti. Soudce, kterého nezajímá ústava a s ní související předpisy, je pro nás laiky exot, hodný propuštění ze státní služby. Vysvětlila pak, že své rozhodnutí opírá o vlastní výklad citovaného zákonného ustanovení, jímž je dává do souvislosti s ochranou osobnosti, např. i její.Upozornila, že celé řízení se nahrává, takže obžalovaný si může vyzvednout kopii oficiálního zvukového záznamu. Bez ohledu na její vyjádření povstali další přítomní a oznámili provádění zvukového záznamu. Soudkyně se do sporu s nimi nepustila, ale obrátila pozornost na obžalovaného, jemuž visela na krku vypnutá videokamera. Snažila se přimět přítomného příslušníka justiční stráže, aby mu ji sejmul, ale neuspěla. Obžalovaný odpoutal její pozornost jinam, když požádal, aby mladý muž, jenž seděl u stolku naproti něho, nebyl oblečen v taláru, ale byl soudkyní označen jako státní zástupce, udal své jméno. S požadavkem neuspěl. Státní zástupce zachoval anonymitu, i když jej někteří přítomní žádali o sdělení jména i po skončeném jednání. Nakonec se debata stočila jinam tím, že obžalovaný oznámil samosoudkyni, že její chování během jednání chápe jako projev podjatosti vůči němu a vyzval ji, aby se vyloučila z řízení. Když samosoudkyně usnesením jeho požadavek odmítla, podal na místě stížnost. Následovala krátká přestávka, po které samosoudkyně odročila jednání na neurčito s tím, že vyčká rozhodnutí stížnostního soudu ve věci námitky podjatosti. V této souvislosti podotýkám, že za projev podjatosti by mohl obžalovaný právem požadovat uplatnění mimořádných opatření při jeho procesu, nařízených justiční stráži. Za tuto nehoráznost ale nese odpovědnost předsedkyně soudu Eva Tilleová, nikoli soudkyně Veronika Filevová.

Bilance tohoto jednání u Okresního soudu v Teplicích je naprosto záporná. Obžalovaný i tzv. poškození přijeli k jednání z daleka. Bylo proto vhodné využít jejich přítomnosti a zahájit projednání obžaloby. Ke zmaření došlo kvůli malicherné snaze předsedkyně soudu i samosoudkyně předvést moc nad účastníky řízení tím, že je omezí v právech, jejichž omezení v uskutečněném rozsahu nemá žádné racionální odůvodnění. Nežijeme v totalitě. Státní moc by neměla sahat na práva občanů v míře větší než nezbytně nutné. Pokud se chová jinak, vystavuje se nebezpečí vyvolání nespokojenosti a odporu se všemi z toho plynoucími důsledky. Občané demokratického státu nejsou tupé ovce, od kterých lze požadovat bezpodmínečnou poslušnost nedůvodnému příkazu jen proto, že si státní úředník myslí, že mu bůh s úřadem či talárem také nadělil absolutní moc a rozum. Nenapadá mě žádný rozumný důvod, proč by zrovna do budovy teplického soudu nesměli občané vstupovat s mobilními telefony a proč by je nesměli používat mimo prostory soudní síně v době mimo jednání. Zákon o soudech a soudcích takové omezení nezakládá a u jiných soudů mobilní telefony zakázány nejsou. Jediné zařízení v resortu ministerstva spravedlnosti, v kterém se návštěvníkům nepovoluje vstup s mobilním telefonem, jsou věznice. Pokud se týká popsaného sporu o pořizování zvukového záznamu, § 6 odst.3 k tomu říká doslova: „Uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat“. Nepozoroval jsem nic, co by dle mého názoru opravňovalo samosoudkyni, aby se dovolala při zákazu pořizování zvukového záznamu veřejností věty za středníkem. Samozřejmě, paní soudkyně může mít na věc jiný názor a její mínění je rozhodující, mé bezvýznamné. Nicméně i pak musím namítnout, že měla lépe zvažovat, zda případná škoda, způsobená zvukovými záznamy v rukou soukromých osob je dost velká na to, aby vyvážila ztrátu času a s ní související náklady a rozčilování na obou stranách, vynaložené na jejich znemožnění.

Neobstojí odůvodnění zákazu pořizování zvukových záznamů odkazem na možnost obžalovaného vyžádat si vydání kopie soudem pořízeného záznamu na nosiči zvuku. Především není sjednocen přístup soudů k vydávání jeho kopií. Zájemce musí o vydání žádat a je závislý na libovůli předsedy senátu či samosoudce. Nejsou stanovena přesná pravidla pro posouzení vhodnosti či přípustnosti vydání nosičů se záznamem. Ve většině případů není nosič s kopií dostupný ihned po skončeném jednání, je třeba se pro něj vrátit a do rukou uživatele se dostane v nejlepším případě s odstupem několika dnů. Naproti tomu novinář nebo občanský aktivista, který se věnuje monitorování soudních řízení ve větším rozsahu, a se záznamy dále pracují, potřebují mít zvukový záznam k disposici ihned, třeba i proto, aby předešli možnosti, že použitím nepřesné citace výroku soudce si přivodí trestní stíhání. Sám bych v této chvíli ocenil, kdybych mohl ocitovat naprosto přesně výroky obou soudkyň, jimiž daly najevo opovržení ústavou.

Když jsme odcházeli ze soudní síně, vzpomněli jsme s Johnem Bokem také na spory pana prezidenta s komunitou soudců a s ministerstvem spravedlnosti kvůli jeho nechuti jmenovat příliš mladé soudce. Jsme přesvědčeni, že soudcem by se měla vždy stát vyzrálá osobnost, jak tomu zpravidla je v anglosaských zemích. Na příkladu popsaného zmatečného řízení lze doložit oprávněnost prezidentova názoru. Mladá soudkyně zjevně řízení psychicky nezvládla. Možná se necítila dobře v roli, v které měla obhajovat sporné zákroky proti obžalovanému a veřejnosti. Pouštěla se do malicherných sporů, z nichž jednoznačně uspěla pouze v tom s Johnem Bokem, jenž nakonec svůj záznamník disciplinovaně vypnul. Z ostatních dílčích sporů nedovedla ani jeden do konce. Z pasti situace, v které se zřejmě necítila dobře, nakonec unikla odročením jednání na neurčito. Možná se nyní modlí, aby krajský soud vyhověl stížnosti Luboše Patery a ona se už nikdy nemusela setkat s obžalovaným, jenž je při obhajobě mnohem tvrdší a vynalézavější než je zvyklá u advokátů (např. advokátů, již by si stejně jako Luboš Patera dovolili poučit soudce, že jsou povinni ho oslovovat „pane obžalovaný“, je velmi málo). A s ním by se jistě ráda zbavila i nutnosti soudit v soudní síni, zaplněné veřejností, která zná svá práva a je ochotná po řízení se vnutit do kanceláře ředitelky správy soudu a na místě sepsat stížnost, jak se stalo pro teplický soud památného dne 19. prosince 2007.