. JUSTIČNÍ KANÁL

JUSTIČNÍ KANÁL
... sledujte výkon práva v českých zemích ...

Jak to vidí ...

Martin Stín:

Chvála kverulace

26. listopadu 2009

Dokumentární snímky z listopadových dnů roku 1989 připomínají, že skrytá dlouhodobá nespokojenost veřejnosti se nedá potlačit: časem se z bezmoci změní v mohutný gejzír, který smete nástroje útlaku. Naše současná věrchuška by si toto měla uvědomit v mezičasech mezi jednotlivými díly bujarých oslav, s nimiž vzpomíná na své levné vítězství, převážně darované bezradnými bývalými vládci. Platí to pro všechny oblasti společenského života.

Citlivou oblastí pro vznik nespokojenosti je činnost státních zastupitelství a soudů, jež se dotýkají nesmírně choulostivých zájmů občanů. Zvláštní postavení mají právě státní zastupitelství, která mimo dohled veřejnosti ovládají přípravné řízení, podávají obžaloby a zastupují stát jako žalobce před soudem. Přirozeně, že na jejich rozhodnutí často útočí nespokojení účastníci řízení. Většinou si ale mnoho nevystěžují, protože stížností systém státních zastupitelství je opatřen účinnými právními nástroji, jež umožňují odmítat opakované stížnosti. Každý nástroj lze zneužít, a tak i v tomto případě je možné zbavovat se i oprávněných stěžovatelů. Většina z nich po prvním, druhém neúspěšném pokusu o dosažení práva svou při vzdá a zahořkne. Jsou ale jedinci, kteří se nevzdávají a zkoušejí stále nové cesty, jimiž by se domohli spravedlnosti. Pokud jsou skutečně stateční, dávno dříve, než uspějí, si vyslouží označení za kverulanty a začne se s nimi nakládat přiměřeně tomu. Někteří se i dočkali trestního řízení. Jsou-li jejich stížnosti důvodné a věcné, lze označení „kverulant“ považovat za čestné: jejich vytrvalému tlaku přece jen systém občas o trochu ustoupí a tím se kultivuje. Upřímně řečeno, znám z oblasti státních zastupitelství jediný příklad, v němž kverulanti pomohli k zlepšení stavu: je jím pád bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové. S mým názorem na prospěšnost této události asi ledaskoho zaskočím. Ale posloužím si nespornými příklady v soudnictví: nebýt kverulantů, dosud bychom nesměli pořizovat levně kopie soudních listin fotoaparátem, ale museli bychom platit vydřidušských 15 Kč za stránku, či bez ohledu na jejich zákonnost bychom nesměli v soudních síních pořizovat hlasové záznamy. A po neúspěchu trestního stíhání „kverulanta“ Luboše Patery a s ním souvisejících úspěšných kárných řízení proti soudcům se snad již hned tak nebudou opakovat pokusy o persekvování občanů, hájících svá ústavní práva.

Čestné označení kverulantky si možná vyslouží u některých státních zástupců paní Marcela Urbanová, která napadla ústavní stížností usnesení Městského státního zastupitelství v Praze o zastavení jejího trestního stíhání pro trestný čin křivého obvinění svého bývalého šéfa Jiřího Čunka. Stěžovatelka se cítí uražena skutečně komickým odůvodněním rozhodnutí: prý se nedopustila trestného činu, neboť lhala neúmyslně. Ale paní Marcela Urbanová trvá na tom, že nelhala a je možná ochotná nechat se pro svou pravdu upálit na hranici. Nevím, zda s ústavní stížností uspěje, spíše si myslím, že nikoli, mimo jiné proto, že před jejím podáním asi nevyčerpala možnost vyzvat nejvyšší státní zástupkyni k přezkumu ukončené věci. Není to podstatné: důležité je, že stojí na svém a nenechá se ničím odradit. Ústavní soud nejspíš její stížnost odmítne jako zjevně nedůvodnou nebo procesně nepřípustnou, ale státní zástupci si možná budou pro příště pamatovat, že s nesmyslným odůvodněním rozhodnutí mohou narazit.

Její vystoupení je mimo jiné také dokladem toho, že skrytá nespokojenost není totéž jako vyřešení důvodů ke stížnostem. Když Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti pro porušení zákona, podané paní ministryní Danielou Kovářovou, rozhodl, že na začátku trestního stíhání Jiřího Čunka došlo ze strany státního zastupitelství k porušení zákona a nevypukla mediální smršť nespokojenosti, zdálo se, že kauza Jiřího Čunka je jednou pro vždy pohřbena. Ale je zřejmé, že všecko je jinak.

O důvodech překvapivě tichého přijetí rozsudku Nejvyššího soudu ČR se můžeme jen dohadovat. Rozhodnutí je po formálněprávní stránce správné, ale nevyřešilo výhrady, jež dříve veřejnost vyslovovala vůči rozhodnutí NSZ o předání případu do Jihlavy. Mlčení médií a veřejnosti může tak stejně dobře být důsledkem nepochopení pravého smyslu rozsudku nezasvěcenými, jako výsledkem politické dohody o zakopání válečné sekery, na které se podílí i dosud kverulující Marie Benešová, matka pojmu „justiční mafie“, a komunisté, donedávna požadující ustavení parlamentní vyšetřovací komise, o oportunistickém pánovi Lidového domu nemluvě.

Ústavní stížnost Marcely Urbanové je za těchto okolností dokladem, že problém ze světa nezmizel. Ostatně stěžovatelka není v kverulování zcela osamělá. Například paní ministryně má na stole podnět rovněž kverulujícího spolku Šalamoun ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka ze 4.června 2007, kterým byla kauza Jiřího Čunka předána do rukou Arifa Salichova. A protikorupční policie šetrně prověřuje stejný citlivý bod kauzy. Občas tu a tam vystupují i jiní kritici postupu státního zastupitelství v této věci, které za daných okolností lze rovněž přiřadit k nositelům hrdého označení „kverulant“.

Dosáhnou-li jednou kverulanti spojenými silami objektivní revize postupu NSZ v této věci, Jiřího Čunka z toho hlava bolet nebude, protože jeho proces prakticky nelze obnovit. Ale výsledkem by mohla být opatření, jež by zabránila svévolnému postupu státních zástupců v obdobných případech, jež by se mohly vyskytnout v budoucnosti, popřípadě by také zvýšila vzdornost státního zastupitelství vůči choutkám politiků zneužívat orgány činné v trestním řízení k nepatřičným účelům. Potvrdila by se tak užitečnost kverulování.

Kverulace je ostatně v tomto případě posvěcena skutečností, že zákrok NSZ ze 4.června 2007 nikomu a ničemu neprospěl, zatímco jeho revize společenský prospěch přinese. Jiřího Čunka připravil o možnost odnést si před očima kverulující veřejnosti od soudu zprošťující rozsudek. O křeslo místopředsedy vlády stejně přišel. Koaliční vláda nakonec padla, a to v nejméně vhodné době českého předsednictví EU. Byla těžce otřesena důvěra veřejnosti ve státní zastupitelství, která se přenáší i na soudnictví. Nechuť k politikům a politice se vyhrotila do krajnosti. Ve státním zastupitelství doutná nespokojenost odpůrců zásahu. Ani policisté nejsou spokojeni se stínem, který na jejich práci vrhly výroky Arifa Salichova. A to vše navíc umožnilo vznik paranoidní představy o existenci „justiční mafie“, která vedla k vyvolání mediální štvanice na její domnělé příslušníky. Upřímné rozkrytí případu před veřejností je nezbytnou podmínkou obnovy narušené důvěry občanů. I když jsem si již vyslechl, že sedlám mrtvého koně, věřím, že se snad toho jednou dočkáme, pokud ovšem kverulanti vytrvají… Nevěříte? A věřili jste, že jednou budete cinkat klíči na náměstích?